Ve své výzvě se Andrej Babiš nabídl jako manažer nového hnutí. Zároveň dodal, že veškeré náklady s touto iniciativou spojené bude hradit ze svých příjmů. V oficiálním textu na webových stránkách hnutí ANO 2011, ve kterém se vysvětlují rozdíly mezi Babišem a Vítem Bártou, se zdůrazňuje, že sám Babiš několikrát zopakoval, že osobně do politiky jít nechce. Jeho cílem je naopak dát prostřednictvím ANO 2011 lidem prostor, aby si našli své vlastní lídry. Babišovi je třeba přiznat, že už ve své původní výzvě vznik politické strany avizoval, ale co se týče svého rozhodnutí nejít do politiky, svůj názor změnil.  

Podle reportáže Václava Dolejšího v MF Dnes se Andrej Babiš, když viděl zájem lidí, kteří chodí na jeho mítinky, rozhodl stát lídrem nové strany. Nechtěl prý zůstat skrytý v zákulisí jako hlavní ideolog a mecenáš a být druhým Vítem Bartou, který si jako medvědář vodil svého Johna. Tato transparentnost je chvályhodná. Přesto podobnost mezi Babišem a Bártou zůstává.  

Hlavním problémem Babišova hnutí a také jeho shodným znakem s Věcmi veřejnými je, že se jedná o uskupení, které přes veškerou snahu vyvolat dojem, že tomu tak není, vzniká výhradně ze shora. Babišův projekt zatím mnohem více než široké demokratické a spontánní hnutí připomíná firmu.  

Pokud se chce Babiš opravdu odlišovat od Víta Bárty, musí se vymezit vůči tomu, co ho doposud charakterizovalo: tedy manažerský způsob řízení strany či státu. Pokud nechce být druhým Bártou, měl by se smířit s tím, že jeho strana není jeho, přestože ji celou platí. Politická strana by měla být založena na demokratických principech a hlavní slovo by v ní měly mít demokraticky zvolené orgány. A Babiš by měl důsledně vystupovat pouze v jejich rámci. Lze čekat, že na rozdíl od Bárty se Babiš bude transparentně ucházet o místo v čele strany a že do něho bude i zvolen. Otázka je, zda bude vystupovat jako vlastník nového subjektu nebo dočasný reprezentant řadových straníků. Nejde o nic jiného než o způsob myšlení. Buď myslíte jako demokrat nebo jako podnikatel. Neříkám, že se to zcela vylučuje, ale minimálně je v tom určité napětí.  

Stejný problém se týká i Babišova záměru řídit stát jako firmu. Nejde o to, že by některé principy z úspěšného řízení podniku nebylo možné použít i při správě státu. Přesto opět platí, že základní rozdíl spočívá ve způsobu myšlení, který se uplatňuje při řízení firmy a při správě státu. Je to patrné už na tom, když řekneme, že stát se spravuje a firma řídí.  

Dobře viditelné je to na tom, jakou váhu Babiš přikládá odbornosti a kompetenci. Není nic špatného na tom, když politici budou mít určitou kvalifikaci a když ministr financí či průmyslu bude mít ekonomické vzdělání a ministr školství nějakou zkušenost s tím, jak funguje náš vzdělávací systém. Demokratická politika však na tom nestojí. Podstatou demokratického státu je zapojení co nejširších vrstev do jeho správy a schopnost konsensu mezi různými skupinami, které se v něm vyskytují.  

Sám Babiš si je zjevně vědom nebezpečí, že místo zapojení širokých vrstev bude výsledkem jeho aktivity to, že si z něho část veřejnosti udělá svého spasitele. Na jednom ze svých mítinků v reakci na některé své příznivce, kteří by chtěli, aby jeho počínání mělo rychlejší výsledky, odpověděl: „My to děláme grátis, po práci. Vy jste tady dvacet let někoho volili, zatímco já podnikal, zachraňoval fabriky a dával práci lidem. A teď to tady mám spasit?! Vždyť já jsem atypickej lídr, žádnej revolucionář. Já jsem lídr omylem. Mám svou historii, tímhle ohrožuji svůj byznys a rodinu.“  

Z této odpovědi je patrné, že se Babiš snaží prezentovat jako někdo, koho do čela jeho politického subjektu dostal až proud událostí. Zároveň se snaží vymezit vůči tomu, že by měl napravovat to, jakým způsobem zde veřejnost volila. Přesto svojí odpovědí na roli spasitele přistupuje.

Publikováno se souhlasem vydavatele.