Buď se ČSSD přikloní k Janu Švejnarovi či Jiřímu Dienstbierovi. Nyní se Jan Švejnar nechal slyšet, že si chce zachovat pozici nestranického kandidáta. Proto po debatě obou kandidátů, kterou ČSSD pořádala v Ústí nad Labem, odmítl v dalších podobných diskusích vystupovat.

Nejužší vedení strany tak podle mne přivedlo ČSSD do pasti, která nemá snadné východisko. Člověk by čekal, že nejsilnější strana v zemi přijde s jedním jasným kandidátem, za kterého se celou svou vahou postaví. Nemuselo by se jednat o osobnost, která nějak výrazně boduje v průzkumech veřejného mínění. Ty nakonec vždy do velké míry odráží to, o kom se jako o případných prezidentských kandidátech mluví a kdo je aktuálně mezi veřejností známý.

Politické grémium si ale před několika měsíci vybralo Jiřího Dienstbiera a Jana Švejnara. Prvně jmenovaný je jistě dobrým sociálně demokratickým kandidátem. Je zásadový. Nelze ho nařknout z toho, že by nevyznával sociálně demokratické hodnoty a zároveň se v jeho případě dá zužitkovat i to, že v rozhodujících okamžicích je schopen se postavit i své vlastní straně. Jeho nedostatkem však je, že i Dienstbierovi stoupenci přiznávají, že jeho hlavní úkol je někde jinde než na Hradě. Jiří Dienstbier by měl pracovat uvnitř strany, snažit se o její očištění a v blízké době třeba také sbírat politické ostruhy v případné vládě ČSSD a snažit se, aby neskončila jedním velkým fiaskem. Navíc se obávám, že Jiří Dienstbier není osobou, za kterou by ČSSD dokázala stát a jednotně ji prosazovat.

Podpora Jana Švejnara je ještě problematičtější. ČSSD se v jeho případě asi nechala unést snahou nominovat někoho, kdo by nebyl vnímán jako straník, ale jako nezávislá osobnost. Tato volba se může zdát výhodnější. Švejnar může přitáhnout jednak středové voliče, například příznivce Strany zelených, ale i občany, kteří už jsou znechuceni stranickou politikou a rádi by volili někoho, kdo na strany není přímo vázaný. Otázka je, proč by ČSSD měla v prezidentské volbě podpořit někoho, kdo se sociálně demokratickou politikou a idejemi, které strana zastává, nemá nic společného, a kdo se od této strany už dopředu distancuje.

Motivaci k podpoře Jana Švejnara bych viděl buď ve snaze nedopustit zvolení kandidáta, který je se sociálně demokratickou politikou v přímém rozporu, anebo v úsilí zabránit tomu, že hledání kandidáta či následná kampaň skončí jednou velkou ostudou. Ať už proto, že strana nebude schopná přijít s důstojným kandidátem, nebo proto, že kandidát ČSSD jakožto nejsilnější strany utrpí zdrcující porážku. Hrozí ale jedna z těchto možností? Tím, že ČSSD nepodpoří Jana Švejnara, rozhodně nepřispěje k vítězství lidí typu Jany Bobošíkové či Tomáše Vandase. Určitě se nedá čekat, že by Švejnar někomu z těchto kandidátů sebral nějaké hlasy. Nemyslím si, že by se podpora Jana Švejnara dala odůvodnit snahou zabránit nástupu nějaké temné síly.

Nedivil bych se, kdyby při rozhodování mezi Dienstbierem a Švejnarem došlo na ústředním výkonném výboru ke střetu a podporu nakonec nezískal ani jeden z nich. Výsledkem může být buď totální blamáž, kdy ČSSD bude mít i několik různých kandidátů, anebo nakonec zvítězí nějaký kompromisní kandidát, za kterého se strana bude moci postavit jako jeden celek. Je velká škoda, že to grémium nedokázalo už v únoru. Osobností, které by tímto kandidátem mohly být, je celá řada: například předseda Senátu Milan Štěch či bývalá zástupkyně ombudsmana Otakara Motejla Anna Šabatová.

Možnosti ČSSD, ať už co se týče lidové podpory či stranického zázemí, jsou značné. Pokud se prezidentská kampaň kandidáta strany odehraje ve znamení sociálně demokratické politiky, vždy bude do určité míry součástí následující volební kampaně. Ostatně kdoví, zda volby do Poslanecké sněmovny nebudou hned pár měsíců po prezidentské volbě. V České republice je možné vše. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.