Politolog Jiří Pehe v této souvislosti zdůrazňuje, že Německo, které by prostřednictvím společných dluhopisů přijalo největší břímě spojené s financováním dluhové krize v EU, mění svoji pozici, ale s podmínkou, že Brusel musí mít možnost skrze fiskální a politickou unii kontrolovat rozpočty členských států a zároveň mít svůj vlastní rozpočet, generovaný pravděpodobně přímo s pomocí celoevropských daní. Podle Peheho je dobré, že se po několikaletém evropském tápání začíná rozjasňovat a pokračuje: „Tato rodící se vize bude jistě mnohými kritizována, ale má jednu výhodu: končí období impotentního přešlapování. Dohady euroskeptiků i zastánců další integrace o tom, kam EU vlastně směřuje nebo by měla směřovat, nyní zřejmě nahradí konkrétní scénář, s nímž se mohou politicky utkat.“

Je to opravdu tak, jak říká Jiří Pehe? Končí období evropského přešlapování? Má Evropa jasnou vizi, jak chce současné potíže řešit? Zkusme se na základě toho, co zatím víme, zamyslet nad tím, jak by mohl vypadat Pehem zmiňovaný konkrétní scénář a nakolik skutečně obsahuje nějakou cestu, jak se ze současných problémů dostat.

Tím hlavním řešením má být fiskální unie a více politické unie. Jinak řečeno, Německo ustoupí ze svého zamítavého postoje k zavedení evropských dluhopisů, ale na oplátku bude chtít, aby evropské instituce mohly více zasahovat do rozpočtové politiky jednotlivých států. Jde o to, že zásluhou evropských dluhopisů klesnou zemím typu Itálie či Španělska úroky z dluhů, které pro ně v současnosti začínají být už neudržitelné. Levnější půjčování ale bude především na úkor Německa, které nyní získává peníze výrazně levněji. Ve výsledku tedy dluhy států jihu bude dotovat Německo. Tomu ale zároveň přibydou skrze evropské instituce páky, jak na tyto státy tlačit, aby provedly škrty a reformy. Vede ale tato cesta k vytouženému cíli? Obávám se, že jde o stejný princip, jako když se Řecku poskytly záchranné balíčky výměnou za uskutečňování úsporných programů. Zatím se zdá, že problémy Řecka se tím pouze prohloubily.

Zavedení fiskální a prohloubení politické unie je tak podle mne jen dalším pokusem, jak získat čas. Ten se má koupit za prostředky daňových poplatníků států, které se dnes zadlužují ještě relativně levně. Celá vize podle mne neobsahuje žádné řešení kromě plánu, jakým způsobem získat další peníze na pokračování současného systému stále většího zadlužování se. To je, domnívám se, i hlavní nedostatek evropských snah o ukončení evropské dluhové krize už od samotného jejího počátku. Veškerá dosavadní řešení vysoké zadluženosti evropských států nejsou ničím jiným než neustálým úsilím o získání dalších a dalších odkladů. Bohužel ale není zřejmé, k čemu přesně má tento čas sloužit. Resp. zdá se, že jeho hlavním účelem je vytvořit prostor pro hledání politické vůle potřebné k nalezení nových cest pro získání dalšího času. Po dvou letech konečně dozrává politická vůle i na evropské dluhopisy a fiskální a politickou unii. Skutečné řešení je ale stále v nedohlednu.

V takové situaci se nelze divit, jestliže voličům v zemích, které musejí platit pokračující zadlužování jižních států, už brzy dojde trpělivost. Mají pocit, že po nich jejich politici chtějí větší a větší výdaje, ale žádné světlo na konci tunelu se přitom nerýsuje. Neporozumění voličů se může stát hlavní překážkou přijetí současných plánů. Pokud to politici s fiskální a politickou unií myslí opravdu vážně, musí své voliče přesvědčit o tom, že součástí jejich vize, jak dluhovou krizi řešit, je kromě prohlubování integrace ještě něco dalšího.

Zatím to ale nevypadá, že by evropské politické elity o něčem takovém věděly. Celá současná debata se kromě hledání dalších peněz na to, aby se dluhový stroj nezasekl a některé státy nemusely vyhlásit bankrot, točila pouze kolem škrtů či prorůstových opatření. Obě tyto cesty jsou ale problematické: první brzdí ekonomický růst a druhá stojí peníze, které Evropa dnes už nemá. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.