Seminář se konal pod záštitou předsedy Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova Petra Šilara z KDU-ČSL. Vystoupil na něm i předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jaroslav Palas. Ten je zároveň senátorem za ČSSD, hejtmanem Severomoravského kraje a bývalým ministrem zemědělství.  

Na celém semináři mě zaujala velká snaha myslivost morálně obhájit. Silně se zde zdůrazňovala láska myslivců k přírodě a zvěři. Mluvilo se o rozdílu mezi lovcem a myslivcem, kdy myslivec prokazuje zvířatům úctu a například si na zabité zvíře nekleká. Vyzdvihovalo se, že součástí myslivosti je celá řada dalších ctností a hodnot, například důraz na přátelství či družnost. Za zmínku stojí také to, že v žádné jiné evropské myslivecké mluvě prý není tak výrazně vyjádřen cit k přírodě a zvěři jako v té české.  

Klady myslivosti také vyzdvihuje ve svém textu v Parlamentních listech předseda Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova Petr Šilar z KDU-ČSL: „Hlavní náplní naší myslivosti je systematické úsilí o zachování přírody a krajiny a její ochrana včetně volně žijící zvěře. To českou myslivost odlišuje od většiny zahraničních loveckých uskupení, kde je hlavní náplní lov. U nás jde skutečně o promyšlenou (odtud slovo myslivost) práci a lov tu není zdaleka hlavním cílem, ale spíše prostředkem cíleného chovatelského úsilí. Naši myslivci si navíc dokázali uchovat bohatou kulturní tradici. Myslivecká kultura se u nás stala zcela ojedinělým fenoménem, který jen těžko hledá srovnání.“

Věty Petra Šilara působí jako z nějaké příručky na propagaci myslivosti. Když si je spojíme s akcemi, které Senát pořádá, a s faktem, že předsedou myslivecké jednoty je senátor Jaroslav Palas a místopředsedou poslanec za ODS Jiří Papež, vzniká zajímavá otázka, zda vliv, který myslivecká jednota má, není větší než společenský zájem, který zastupuje. Přece jen ne každé občanské sdružení má ve svém čele poslance a senátora. Ne každé má to štěstí, že pro něj pořádají ve Valdštejnském paláci akce předsedové senátních komisí a výborů. A ne všem zastáncům různých zálib se podaří prosadit, aby se právě ta jejich ocitla na Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR.   

Přítomnost na tomto seznamu se sice nemusí jevit jako příliš významná, pro vyjednávací pozici myslivců má ale velkou váhu. Stát tímto počinem dal najevo, že myslivost je něco, co si zaslouží jeho ochranu. Navíc pro další cíl myslivců, kterým je zapsání myslivosti na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, což se v roce 2010 už například podařilo sokolnictví, bylo umístění na český seznam nemateriálního dědictví nutnou podmínkou.
Zkrátka myslivci jsou silnou zájmovou skupinou.   

Na jednu stranu není důvod, proč se tomu divit. Každý myslivec má své civilní povolání a ve chvíli, kdy myslivecká jednota má 80.000 členů, je velká pravděpodobnost, že mezi nimi bude zastoupena celá řada vlivných občanů od podnikatelů, přes ministerské úředníky až po poslance a senátory. Je dokonce možné, že právě mezi politiky se myslivectví těší zvláštní oblibě. Na druhou stranu je dobré se ptát, zda nadstandartní personální propojení mezi myslivci a politiky nevede k tomu, že některé zájmy jsou až příliš upřednostňované před jinými.

Myslivci si samozřejmě uvědomují, že jejich mediální obraz není nejlepší. Důvodů pro to může být celá řada, např. myslivecký zákon, který je často kritizován za to, že myslivcům vyhrazuje příliš velká práva, či samotný fakt, že zabíjí divoká zvířata a občas postřelí i nějakou tu kočku či psa. Z nízké popularity také může pramenit velká snaha vyzdvihovat mysliveckou tradici a ctnosti, které k myslivosti patří. Odtud nakonec může pocházet i touha být na co nejvíce seznamech, které by myslivcům v očích veřejnosti poskytly určité ospravedlnění.

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty