Novopečený senátor sice nemá příliš času na to, aby splnil jednu z podmínek nutných k tomu, aby se mohl ucházet o funkci hlavy státu. Přesto si dovolím předjímat, že se mu i v tomto šibeničním termínu 50 000 podpisů občanů nebo 20 poslanců či 10 senátorů podaří sehnat.

Ostatně na stránkách Okamura-prezidentem už visí červená výzva hledající brigádníky na sběr podpisů v celé ČR. Proč brát Tomia Okamuru vážně a rozhodně ho nepodceňovat? Dlouho nebylo jasné, zda se tento podnikatel opravdu pokusí na prezidenta kandidovat. To, že se nejprve rozhodl účastnit voleb do horní komory parlamentu a své prezidentské ambice definitivně potvrdil až po úspěšném senátním tažení, něco vypovídá i o Okamurově politickém talentu. Nejenom, že se o funkci prezidenta může ucházet jako úspěšný podnikatel, ale také jako někdo, kdo už to jednou dokázal. Kdo už v jedněch volbách předvedl, že určitou podporu voličů má. To, že se v říjnovém průzkumu agentury Factum Invenio Tomio Okamura s 7,9% hlasů umístil jako třetí za Janem Fischerem a Milošem Zemanem, sice nemusíme brát vážně, protože v průzkumech jiných agentur vůbec nefiguruje. Tento fakt ale může být daný tím, že ho do nich vůbec nezahrnuly. Uvidíme, jak Okamura dopadne příští měsíc. Důležitou vlastností tohoto moravsko-japonského podnikatele je, že umí zaujmout.

Řada jeho videoblogů má více než 200 tisíc zhlédnutí. Nedivil bych se, kdybychom v následujících týdnech na Okamuru naráželi na každém kroku. Pokud něco zvládá, tak je to umění sebeprezentace. Dokáže se prodat a být všude. Není mu trapné napsat knihu o umění vládnout, ani o umění života, popř. o sobě samotném (Tu ale samozřejmě napsal ve spolupráci s dalším autorem). Okamura má zkrátka velký tah na branku. Má schopnost být pozitivní a říkat lidem to, co chtějí slyšet. Zároveň působí svěže a neokoukaně. Reaguje na řadu trendů, které můžeme pozorovat. Je to nestranická osobnost. Její rétorika je natolik hlučná a vymezující se proti politickému establishmentu, aby se Okamurova volba dala vnímat jako vyjádření nespokojenosti se současnou situací. Zároveň se tváří natolik obojetně, že může být průsečíkem levicových i pravicových voličů. 

Zkusme se ještě zastavit u toho, s jakými názory Tomio Okamura přichází. Tento člověk má velké nadání mluvit v jednoduchých obecných moudrech. Uveďme některá z jeho textů či rozhovorů. Třeba tohle o zlodějích a Cikánech: „Zloděj je u mě zloděj, i kdyby to byl ministr financí, stejně jako Cikán je u mě Cikán. Slušné Cikány mám rád, takže se nemusím přetvařovat a hrát si na korektního.“ Nebo jedno o politice: „Na vrcholnou politiku by měli myslet lidé, kteří něco umí, kteří mají pro politiku talent a hlavně dokázali už pro společnost odvést kus práce.“ A ještě jedno o národu: „Je opravdu škoda, že nedokážeme být více hrdí na svůj národ. To znamená více si vzájemně přát, méně si závidět, být nesobečtí, ohleduplní, vzájemně si pomáhat a zatáhnout pořádně všichni za jeden provaz, abychom se jako národ posunuli rychleji dále.“

Problémem Tomia Okamury je hlavně jeho nevyzpytatelnost. Těžko říct, čeho bychom se od člověka s jeho názory ve funkci prezidenta mohli dočkat. O to důležitější je ho nepodcenit a rozhodně ho nepovažovat za nějakého outsidera. Tento nově zvolený senátor dobře zvládá marketing a také ví, po čem je zrovna společenská poptávka. V jednom svém videoblogu řekl: "Někteří lidé mě obviňují z populismu. Upřímně, nevím pořádně, co to je, ale neuráží mě to.

Když vidím problém, tak se ho snažím pojmenovat, a jak řekl klasik, růže pojmenovaná stokrát jinak, voněla by stejně." Tomio Okamura se nestydí být populistou. Ve společnosti, ve které se toto slovo bere jako nadávka, je to velmi pozoruhodné. Proč to tedy Tomio Okamura dělá? Možná ví, že to bude právě tento populus, kdo rozhodne o nové hlavě státu.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele