Tento text se mi nepíše úplně lehce. S několika iniciátory se znám osobně, potkávali jsme se v iniciativě Vraťte nám stát. Před cca třemi lety jsem jí opustil. Dokud jsme se bavili o situaci v ČR, o korupci atd., vše bylo v pořádku. Když jsme ale začali diskutovat zahraničně politické témata, bylo pro mne úplným šokem, kolik negativních emocí jsem vyvolal byť jen mírnou kritikou západu. Reakce se nesly v duchu slavného výroku Jiřiny Šiklové: „Raději se budu mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“.

Nejdříve jsme to nechápal, kritické myšlení v této skupině do té doby fungovalo dobře. Pak mě napadlo jediné rozumné vysvětlení: je to „prokletí“ disidentů, kteří se dožijí krize svého vybojovaného ideálu a odmítají to přijmout.

Při formování disidentských skupin v sedmdesátých a osmdesátých letech se kromě popisu nedostatků „nepřítele“ též vytvářel ideální obraz budoucího stavu (nesdíleli ho zdaleka všichni). Většinovým předobrazem byla tehdejší západní Evropa a jejich zidealizované politické, ekonomické a sociální modely.

Po sametové revoluci, opití satisfakcí, úspěchem a nově nabytou mocí nedbali varování mnoha lidí přišlých právě z tohoto západu, aby si nedělali žádné iluze, že jsme vstoupili do jakési nepěkné fáze „kasino“ kapitalismu, že bují korupce, že trendy jsou špatné…

Psychologicky je to snadno pochopitelné: když jste za ideál ochotni riskovat ztrátu zaměstnání, kriminál a možná i život, je tento ideál ve vás hluboce ukotven a je velmi obtížné ho změnit, a to včetně „ochoty“ ignorovat zjevná fakta, trendy atd… Dalším, leč nepěkným důsledkem je, že na lidi, kteří toto riziko nebyli ochotni podstoupit, se díváte poněkud spatra. Cítíte se majitelem té jediné správné pravdy.

Uplynulo čtvrt století a většina bývalých disidentů je nějakým způsobem stále aktivní. Svět kolem nich se mění a je čím dál tím víc zřejmé, že ideál západu zůstává pouze fikcí. Velmi dobře příznaky tohoto trendu ve své době vystihl Václav Bělohradský ve své knize Společnost nevolnosti.

Dnes se již naplno ukazuje, že demokracie selhává, oligarchické skupiny do značné míry řídí rozhodování exekutiv a legislativu v celém našem civilizačním okruhu a tím ovlivňují prakticky celý svět. Tato oligarchie ve významné míře formuje domácí i zahraniční politiku států i mezinárodních struktur ve svůj prospěch, na úkor občanů.

Politici jsou jen loutky. Degraduje demokracie v národních státech, v nadnárodních strukturách demokracie neexistuje. Svobodný trh jako soutěž vzájemně souměřitelných subjektů přestává existovat, finančnímu a bankovnímu systému hrozí kolaps. Jsme tak daleko, že se omezuje svoboda slova a začínají se stíhat lidé s nevhodným názorem, protivná média a organizace (rodí se nová generace disidentů). Detailněji ZDE.

Tento zjevný trend ovšem iniciátoři Kroměřížské výzvy na rozdíl od podstatné části občanů i části bývalého disentu odmítají vidět a stávají se obránci systému, který spěje ke korporátnímu fašismu.

Počet lidí, kteří si tyto neblahé trendy začínají uvědomovat, trvale roste; dovolím si tvrdit, že exponenciální řadou. A tito lidé nebudou volit nikoho, kdo vítá všechny migranty bez rozdílu, podporuje „evropské hodnoty“ jistého pornoherce, a chce nás rozpustit v univerzální hnědé omáčce dle vizí jednoho pološíleného vizionáře ovlivňujícího 20 let myšlení a chování americké státní elity. Navíc za situace, kdy na seznamu je 5 -8 kandidátů, u kterých je důvodné si myslet, že by v případě zvolení hájili zájmy cizí moci, a to i proti zájmům České republiky.

Naším aktuálním úhlavním nepřítelem nejsou autokratické režimy na východě (ne že bychom neměli být opatrní). Jsou jimi amébní, všehoschopné oligarchické struktury v zákulisí americké a evropské politiky nastolující potichu a vytrvale korporátní fašismus.

ABYCH BYL OPRAVDU SPRÁVNĚ POCHOPEN: TENTO TEXT JE NAPSÁN NA OBHAJOBU ONĚCH PŮVODNÍCH IDEÁLŮ.