Z urbanistického a architektonického pohledu nepochybuji, že pražská Revoluční třída potřebuje na svém severním vyústění u řeky vhodnější ukončení zástavby. Nová budova v dostatečných výškových a hmotových proporcích může být elegantním protějškem funkcionalistického paláce Merkur (dříve sídla odbavovacího centra Československých aerolinií). Merkur navržený Jaroslavem Fragnerem a postavený v letech 1934–1936 naznačil jednu z možností ukončení ulice. Kdyby se tehdejší záměr podařilo realizovat, a vstup i závěr Revoluční ulice by zdůraznily dva zrcadlové domy, po způsobu pylonů symbolické brány, tak bych jej možná hodnotil jako hodnotný přínos do dějin pražské architektury. Ale protože na jedné straně veřejného prostoru stojí strohá architektura a na druhé straně pěkný novorenesanční dům, navíc kryjící pitoreskní novoměstské zátiší na středověkých parcelách, dovolím si veřejně pochybovat o záměru zbořit dům čp. 328 (1502) v Revoluční ulici.

Dům, který se má zbořit, lze totiž zachránit. Stačí chtít. Začlenit jeho průčelí do novostavby. Ubrat na egu stavebníka a architektky. Nic víc – nic míň. Pokud dům zboří, bude to jen další doklad nesystematického přístupu k ochraně starých budov spoluvytvářejících historickou zástavbu v Praze. K čemu je potom plošná ochrana UNESCO? Zbořili by takový dům ve Florencii? Opravdu vznikne něco lepšího? Posouvají naše hodnoty vkus a umění nebo jen peníze? Myslím, že si čtenář odpoví sám.

Jako Pražan nechápu, proč nebylo alespoň jeho průčelí památkově chráněno jako příklad novorenesančního tvarosloví uplatňující se na živě rytmizované, harmonicky souměrné, fasádě. Úředníků v rámci památkové péče máme přeci dost. Dům nemůže za to, že mu „někdo“ vyrval vnitřnosti znehodnocením interiérů a navíc jej „někdo“ nešťastně natřel modrou barvou. Za to přeci může jen náš porevoluční nevkus. Když se ale průčelí citlivě opraví (štuky, okna, dveře) a zvolí se vhodný nátěr, může být dům krásným příkladem kultivovaného přístupu.

Nevím, zdá se mi, jako by někdo kdysi krásného, v oblacích svobodně poletujícího bílého racka smáčel v mazlavé ropě a pak jej nechal, bez péče náhle a licoměrně, utratit.

Věřím, že pokud dům bude zbořený, tak se alespoň investor a město postarají o náležitě kvalitní archeologický výzkum dané lokality. Vždyť se jedná o cennou historickou parcelu na Novém Městě pražském, poblíž kostelíka sv. Klimenta. Snad to nedopadne chvatným vybagrováním místa s tisíciletou pamětí. O způsobech prohlídky staveniště po demolici vím své. Stačí, když připomenu, jak rychle se staví na Smíchově, aniž by byla šance hledat základy pražské kartouzy – toho významného kláštera před branami města, který dnes jen připomíná název jedné z blízkých ulic. Stejně tak se obávám o rabování na Zlíchově, kolem Lihovaru.