Z urbanistického a architektonického pohledu nepochybuji, že pražská Revoluční třída potřebuje na svém severním vyústění u řeky vhodnější ukončení zástavby. Nová budova v dostatečných výškových a hmotových proporcích může být elegantním protějškem funkcionalistického paláce Merkur (dříve sídla odbavovacího centra Československých aerolinií). Merkur navržený Jaroslavem Fragnerem a postavený v letech 1934–1936 naznačil jednu z možností ukončení ulice. Kdyby se tehdejší záměr podařilo realizovat, a vstup i závěr Revoluční ulice by zdůraznily dva zrcadlové domy, po způsobu pylonů symbolické brány, tak bych jej možná hodnotil jako hodnotný přínos do dějin pražské architektury. Ale protože na jedné straně veřejného prostoru stojí strohá architektura a na druhé straně pěkný novorenesanční dům, navíc kryjící pitoreskní novoměstské zátiší na středověkých parcelách, dovolím si veřejně pochybovat o záměru zbořit dům čp. 328 (1502) v Revoluční ulici.

Dům, který se má zbořit, lze totiž zachránit. Stačí chtít. Začlenit jeho průčelí do novostavby. Ubrat na egu stavebníka a architektky. Nic víc – nic míň. Pokud dům zboří, bude to jen další doklad nesystematického přístupu k ochraně starých budov spoluvytvářejících historickou zástavbu v Praze. K čemu je potom plošná ochrana UNESCO? Zbořili by takový dům ve Florencii? Opravdu vznikne něco lepšího? Posouvají naše hodnoty vkus a umění nebo jen peníze? Myslím, že si čtenář odpoví sám.

Jako Pražan nechápu, proč nebylo alespoň jeho průčelí památkově chráněno jako příklad novorenesančního tvarosloví uplatňující se na živě rytmizované, harmonicky souměrné, fasádě. Úředníků v rámci památkové péče máme přeci dost. Dům nemůže za to, že mu „někdo“ vyrval vnitřnosti znehodnocením interiérů a navíc jej „někdo“ nešťastně natřel modrou barvou. Za to přeci může jen náš porevoluční nevkus. Když se ale průčelí citlivě opraví (štuky, okna, dveře) a zvolí se vhodný nátěr, může být dům krásným příkladem kultivovaného přístupu.

Nevím, zdá se mi, jako by někdo kdysi krásného, v oblacích svobodně poletujícího bílého racka smáčel v mazlavé ropě a pak jej nechal, bez péče náhle a licoměrně, utratit.

Věřím, že pokud dům bude zbořený, tak se alespoň investor a město postarají o náležitě kvalitní archeologický výzkum dané lokality. Vždyť se jedná o cennou historickou parcelu na Novém Městě pražském, poblíž kostelíka sv. Klimenta. Snad to nedopadne chvatným vybagrováním místa s tisíciletou pamětí. O způsobech prohlídky staveniště po demolici vím své. Stačí, když připomenu, jak rychle se staví na Smíchově, aniž by byla šance hledat základy pražské kartouzy – toho významného kláštera před branami města, který dnes jen připomíná název jedné z blízkých ulic. Stejně tak se obávám o rabování na Zlíchově, kolem Lihovaru. 

Zbořit vše umíme rychle, ale jaké, opravdové, hodnoty vznikají? A neokrádáme se všichni o naši společnou paměť? Možná, že když na dům, ze kterého již strhli číslo popisné, jako by mu vydloubli oči, zavěsíme ukrajinskou vlajku – tak jej třeba licoměrně zachráníme. Ano, říkáme co je a co není dobré, správné a spravedlivé, dnes a denně si hrajeme na soudce a rozhodčí pravdy – ale jeden dům zachránit neumíme?

Revoluční ulice vede náměstí Republiky k mostu přes Vltavu (Štefánikův, dříve Jana Švermy). Původně se ulici, vzniklé před staroměstskou hradební zdí, po založení Nového Města pražského výstižně říkalo Na příkopě. Od 18. století byla část poblíž řeky nazývána Náplavka. Zbylá delší část ulice pak Trubní nebo Rourová, protože tudy vedlo potrubí od Novomlýnské vodárny. V roce 1870 byla ulice pojmenována na počest císařovny Alžběty (lidově Eliščina). V únoru roku 1919 byla na počest vzniku Republiky přejmenována na Revoluční. Za II. světové války krátce nesla název Berlínská. 

Ve středověku na místě domu původně stávaly lázně. Král Václav IV. pobývající v blízkém Králově dvoře (pozdější Obecní dům) užíval služeb zdejšího lazebníka Jakuba Holby. V renesanci a baroku zde stály domy s řemeslnými dílnami. Zatímco při ulici býval hostinec, ve dvoře se dílny měnily v předchůdce továren. Staré domy, jejichž podobu známe z kreseb a rytin v letech 1867 až 1869 (již v dnešní uliční čáře) nahradily tři nové domy. 

Vedle stojící Eliščiny lázně byly postaveny podle návrhu Josefa Kanderta. Jejich styl byl volně inspirován tudorskou novogotiku, jen byl v proporcích převýšený. Tím ale pěkně navazoval na pilíře původního mostu Františka Josefa I. a na budovu kasárna (dnes Palladium). Lázně byly zbořeny v roce 1940 při budování předpolí nového mostu (Švermova).

V domě bývala mezi válkami hospoda provozovaná Oldřichem Hosem a cukrárna Josefa Frančíka. V roce 1937 byl jako majitel uváděný ředitel školy Josef Hlaváček s manželkou Marií. V té době zde provozoval restaurační automat Josef Hájek, připomínaný ještě v roce 1949. V 50 letech byl dům znárodněný. V polovině 90 let byla upravena štítová zeď a dům komerčně pronajímán na kanceláře. 

Možná je naše estetické vnímání Revoluční třídy odlišné od dřívějšího. Jak dokládají rytiny, dříve byl vnímaný prostor ulice od náměstí směrem k řece a k návrší Letné s tehdy stojícím letohrádkem Belvedere, vystavěným Františkem hrabětem z Valdštejnem. Barokní letohrádek s vyhlídkovou terasou byl vyhozený do povětří francouzskými vojsky za okupace Prahy v roce 1742. Později jeho funkci převzaly Letenský zámeček a pavilon Expo 58. Při takovém vnímání i dnes, směrem k zeleni letenské stráně, má pravá (Petrská) strana zástavby v Revoluční ulici ucelený novorenesanční charakter. O důvod víc ji uchránit. Zatímco dnes všichni, díky automobilům a dopravě, vnímáme více vjezd do ulice od křižovatky, směrem k náměstí Republiky. Chceme již beztak rozbité obrysy ještě více narušit a chápeme vůbec vlastní město a jeho vývoj?

Jaroslav SOJKA, historik umění