V té době jsme mohli sledovat vnitrostranické boje v "jediné a pravé" straně (a několika málo dalších, tolerovaných v rámci tzv. Národní fronty, kde v jedné z nich už tehdy hrál významnou roli jistý Mirek Kalousek) sice bez možnosti je jakkoliv ovlivnit, ale aspoň s humorem. Dnes na vnitrostranické boje ve více než 200 stranách, straničkách, hnutích a hnutíčkách jako občané stejně nemáme žádný vliv, ale smích nás už dávno přešel.

Co se to vlastně děje? Na jedné straně poslanci bijící se mocně v kosmaté hrudě (dámy poslankyně prominou mírnou nadsázku) při spravedlivě rozhořčených projevech, reagujících na slova Andreje Babiše o "nezávislosti" české justice, a na straně druhé varující jména jako Bartončík, Sládek, Bárta, Topolánek, Rath, Jourová, Nečas, Ransdorf a další, kteří byli nevybíravě vytlačeni "z politického dění". Někteří i fatálně. Jourová to ustála, přežila, byla shledána nevinnou. Těrazky je dokonce eurokomisařkou. Těžké váhy české politiky, pánové Klaus a Zeman, pokusy o vytlačení ustáli a rovněž přežili. Politicky i fyzicky. Na tapetě jsou aktuálně Babiš a nejnověji i Okamura. Jak to ustojí oni, to je otázka.

Likvidace nepohodlných politiků pomocí vykonstruovaných "pseudokauz" s vydatnou pomocí soukromých i tzv. "veřejnoprávních" médií a za pečlivého dohledu státních zástupců se v ČR stává národní tradicí. Scénáře a mechanismy likvidace jsou velmi podobné. Mediální "antikampaň", pak do procesu vstupuje pod jakoukoliv záminkou policie podporovaná státním zastupitelstvím. Následuje politická, lidská, sociální, ekonomická a společenská likvidace individua v médiích, opakovanými soudními a finančními útoky a okázalým společenským ignorováním ze strany bývalých "kamarádů". To vše nastupuje v podstatě ze dne na den. V neděli ráno jste ještě na výsluní, v pondělí večer by od vás pes kůrku nevzal, "slušní lidé" si mažou vaše číslo z mobilů a máte štěstí, když "nebručíte" v base.

Kdo a proč tyto likvidace organizuje se můžeme jen domýšlet. Zásadně platí jediné: sleduj stopu peněz. Dobrým vodítkem také je sledovat vývoj kauzy, zejména chování médií, která se podílejí na kampaních, a druh lidí, kteří nejvíce "hřímají" proti likvidovanému subjektu. Těch případů je dnes už tolik, že pozornému člověku musí docházet konkrétní souvislosti. Na spravedlivé vzepětí lidového hněvu vůči korupčníkům, xenofobům, rasistům, politickým šíbrům, lhářům a manipulátorům to rozhodně nevypadá. A na proruské weby a Putina už vůbec ne.

Je zajímavé, že cílem „likvidátorů“ se může stát prakticky každý, kdo se nějak „znelíbí“. I dobře postavené, leč zlobivé „dítě“ (viz kauza Davida Ratha). Pro ty, kteří dnes hřímají v médiích a ve Sněmovně proti Babišovi, Okamurovi nebo Ondráčkovi, by proto měla být mementem I v politice platící nesmrtelná slova anglického renesančního básníka Johna Donneho, která napsal už v roce 1624: „Nikdy se nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“