Soudruh Grospič se jal vykládat české dějiny. Dal se slyšet, že prý z 21. srpna 1968 není třeba ustavit významný státní den. Oběti invaze prý vesměs byly oběti dopravních nehod (přesné citace jsou k dispozici ZDE). Komunista Grospič není sám, naše politická scéna má takovýchto, třebas již bývalých soudruhů, povícero. Všichni se činí při zkreslování dějin. Stanislav Grospič ovšem invazi či intervenci vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 označuje za vstup zahraničních vojsk. Tak však můžeme spíše označit například průjezd amerických ozbrojených kolon našim územím. Místo, trasa i nocleh konvoje je projednán s našimi orgány a zabezpečen naší armádou. Po vstupu následuje záhy výstup a konvoj opouští naše území na hraničním přejezdu. Dosud u nás nikdy po vstupu amerických vojsk nenastalo jednání o jejich „dočasném pobytu“. I jiné armády, které také dočasně vstoupily na naše území za účelem využití našich vojenských výcvikových prostorů, tak činily v souladu s našimi příslušnými orgány vojenskými, železničními, dopravními atd. Před rokem 1968 měli českoslovenští výsadkáři společná cvičení se svými sovětskými kolegy. Píše o tom ve své knize Červené barety Jiří Šolc. Přiletěli s transportními letadly Antonov, které tehdy naše ČSLA neměla, provedli společné seskoky s našimi výsadkáři a po skončení cvičení odletěli. Když ČSLA konala své cvičné střelby balistickými či protiletadlovými raketami v SSSR, bylo to podobné.

Střílelo se úmyslně na civily

Eufemismus vstup zahraničních vojsk nám zamlčuje, že šlo o ozbrojený a násilný vstup. Sám generál Majorov nazval svou knihu o sovětské invazi „Vtorženije“. To není rusky vstup, ale „vtrhnutí“, pane Grospiči. Přečtěte si ji, abyste viděl, kdo tehdy velel Sovětské armádě. Na poradě maršálů bylo řečeno, že Československo nikomu nedají, i kdyby to mělo vést k třetí světové válce. Mapa s přesným určením invazních jednotek, jejich výzbroje, dislokace a tras byla hotova již 4. dubna 1968! (O tom, že požadavek umístit v Československu sovětská vojska byla vynucován a připravován celá léta předtím, jsem psal ZDE). Pokud je cizími vojsky na území spřáteleného státu užito úmyslně a záměrně střelných zbraní proti domácím, dokonce civilním osobám, není možno použít eufemismu vstup. Ve škole jsem se učil, že tato intervence byla bratrskou a internacionální pomocí. Je vidět, že čeští komunisté učinili za uplynulých třicet let velký pokrok, dnes je intervence pro ně jen vstupem zahraničních vojsk. Dále pak Grospič říká: „...A oběti? To byly vesměs oběti dopravních nehod. Myslím, že si zaslouží vyjádřit úctu, ale nebyly to oběti žádných aktivních ozbrojených bojů, to je třeba říci.“

Zmatkovali, protože měli v kalhotách

Sovětský svaz tehdy v roce 1968 podstrčil před invazí staré americké samopaly pod most u Rotavy a po invazi ukazoval zbraně ze skladů Lidových milicí jako zbraně československých kontrarevolucionářů. Bohužel i dnešní ruská televize vozí do Prahy dědulu, který v jejím filmu na Václavském náměstí tvrdí, že po nich právě tady bylo stříleno. Nevím, jestli ten dědek lže, nebo mu dosud nikdo neřekl, že po sobě stříleli sami, protože měli v kalhotách. Soudruhu Grospičovi ale asi chybí aktivní ozbrojený boj. Zdá se, jakoby mu nestačili mrtví civilisté, zastřelení těmito tehdy vyjukanými a dodnes nic nechápajícími dědky. Svým vyjádřením a svým hlasováním rozhodně nevyjadřujete našim mrtvým úctu, pane Grospiči, i když víte, že si ji zaslouží.

Fakt zmiňovaný Grospičem, že nebyla nijak odzbrojena československá armáda, je pravdivý. V původním rozkazu invazním vojskům se však se složením zbraní počítalo. V průběhu invaze byl tento rozkaz zrušen, k sovětským jednotkám však často nedorazil. Stávalo se tak, že se dožadovaly vstupu do kasáren a složení zbraní, což jim bylo veliteli ČSLA odepřeno. Změnu rozkazu pak museli sovětští velitelé od svých nadřízených někdy obdržet dokonce přes československé armádní kanály, neboť éter byl beznadějně zahlcen a sovětští spojaři často spojení neměli. Státní moc se místo Sovětů pokusili likvidovat instalací dělnicko-rolnické vlády příslušníci „zdravého jádra“ KSČ. Jejich pokus však neuspěl, na rozdíl od ovládnutí letiště a vypnutí rozhlasu.

Tak vás tu máme, bratři

Vojska pěti států Varšavské smlouvy na naše území vpadla v noci z 20. na 21. srpna 1968. Stalo se tak v souvislosti se snahou o vojenské potlačení tehdejšího procesu politických změn v Československu. Pozemní sled okupačních vojsk tvořilo 30 divizí sovětské armády (z toho pět tankových a dvě výsadkové), tři polské divize (z toho dvě tankové), jedna motostřelecká divize maďarské armády a jeden bulharský motostřelecký pluk. Bulharská lidová armáda vyčlenila pro operaci 2168 osob, Maďarská lidová armáda 17 tisíc vojáků, 1816 automobilů, 177 tanků, 111 obrněných transportérů, 45 protitankových kanónů, 36 houfnic, 78 minometů, 22 protiletadlových kanónů a 100 až 104 letadla. Národní lidová armáda NDR určila pro vpád patrně jenom několik set osob. Polská lidová armáda „připravila“ k 21. srpnu 12846 osob, 456 tanků, 320 obrněných transportérů, 178 děl, 2564 automobilů a šest letadel; k 14. září tyto síly vzrostly na 28612 osob, 750 tanků, 592 transportérů, 227 děl, 103 protitankové a 104 protiletadlové kanóny, 5663 automobilů a 36 letadel. Přesné počty a složení výzbroje Sovětské armády, hlavního hybatele intervence, dosud nejsou známy.