Sovětská armáda obsadila na podzim 1945 podle dohody zbývající část své německé okupační zóny, kterou jí americká armáda vyklidila. Při vyklízení Američani odvezli vše, co považovali za důležité, například součástky k výrobě raket V2 z Nordhausenu a z dolu v durynské obci Merkers, 8307 zlatých cihel, 3326 pytlů se zlatými mincemi, desítky pytlů se stříbrem a stovky obrazů a uměleckých děl. Sovětská armáda naopak vyklidila Spojencům západní sektor Berlína. Jednotlivé zóny tak byly pod správou okupačních mocností. Na přelomu června a července se v sovětské okupační zóně ustavily komunistická strana, sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana. V září 1945 byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví sedmi tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům. V dubnu 1946 došlo ke sloučení komunistické strany (KPD) a sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly v sovětské okupační zóně obecní volby, nejvíce hlasů všude získala SED. Stala se pak na čtyřicet let vedoucí silou východního Německa. V říjnu 1989 měla 2,3 milionu členů. SED měla obdobu našich Lidových milicí, jimž říkala Kampfgruppen der Arbeiterklasse. Tyto „bojové skupiny dělnické třídy“ měly 210 tisíc členů starších 25 let, z nich bylo šedesát procent členy SED. Ve výzbroji měly 400 tisíc kusů lehkých zbraní (AK 47, RPG 7 aj.), dalších 100 tisíc zbraní bylo v osobním držení funkcionářů SED. Ve východním Německu propouštěly sovětské okupační úřady na jedné straně ze zaměstnání obrovské počty bývalých nacistů – 520 tisíc do dubna 1948 – a do správních úřadů ve své okupační zóně dosazovaly „antifašisty“ a na druhé straně německá komunistická strana aktivně povzbuzovala někdejší nacisty, kteří nebyli příliš veřejně zkompromitovaní, aby vstoupili do jejích řad. Počátkem padesátých let zastávali místa rektorů ve více než polovině východoněmeckých vysokých škol bývalí členové nacistické strany. Jak uvádí Tony Judt, o dekádu později jich například v „parlamentu“ stále ještě zasedalo víc než deset procent. Významnou skupinou obyvatelstva (24 % roku 1949, tehdy to bylo 4,3 milionu přistěhovalců) byli tzv. přesídlenci (Umsiedler), tj. vyhnanci hlavně z východních území a ze Sudet.

Konečně jim hračku předali…

Sovětský svaz jednostranně formálně ukončil okupaci své zóny Berlína spolu s okupací své zóny Německa vyhlášením Německé demokratické republiky 7. října 1949. Následně předal správní funkce zástupcům NDR z rukou sovětské vojenské administrativy 10. října 1949. Sovětská kontrolní komise byla zrušena 29. května 1955. Na území NDR ale Sověti ponechali masivní vojenskou sílu. Vyhlášení samostatnosti NDR následovalo jako reakce na vznik SRN. NDR se tak stala „prvním státem rolníků a dělníků na německé půdě.“ Soudruzi v NDR přikročili k budování socialismu ještě za Stalina. V květnu 1952 byla uzavřena vnitroněmecká hranice, v červenci 1952 vyhlásila II. stranická konference SED nová opatření nařízená Stalinem: budování vlastní armády NDR, budování těžkého průmyslu, kolektivizaci zemědělství a dalekosáhlou likvidaci soukromého hospodaření. Budování socialismu ale přineslo utužení pracovních norem, což vyvolalo v Berlíně stávku stavebních dělníků a nepokoje se rozšířily do dalších měst. Sovětská armáda tuto vzpouru potlačila silou. Na celém území NDR přišlo o život pětapadesát osob, mezi nimi i několik policistů, a více než třiapadesát osob bylo zraněno. Pět mužů bylo na pokyn sovětského vedení zastřeleno podle ustanovení výjimečného stavu. V historické paměti tyto události zůstaly pod pojmem Východoněmecké povstání roku 1953 (německy Aufstand des 17. Juni). Budování socialismu pak pokračovalo dále mírnějším tempem.

Soukromý sektor mizel velmi pomalu

Přestože ideologicky patřili soudruzi z NDR k těm nejkovanějším, režim v NDR měl svá „svobodomyslná specifika“. Soukromý sektor si nejen po celá padesátá léta, ale až do roku 1989 udržel v NDR významnou pozici. V roce 1950 bylo v NDR 17 813 soukromých průmyslových podniků (75,5 % všech), v roce 1955 jich bylo 13 782 (69 % všech), v roce 1958 ještě 9 797 (57,5 % všech) a v roce 1960 stále 6 476 (40 % všech). Počet zaměstnanců v těchto soukromých podnicích činil roku 1950 celých 547 800, roku 1955 pak 447 300, roku 1958 jich bylo 331 338 a v roce 1960 stále ještě 173 612 osob. Na hrubé průmyslové výrobě se soukromé průmyslové podniky podílely v roce 1950 23,5 %, v roce 1955 14,7 %, v roce 1958 8 % a v roce 1960 3,8 %. Podíl zaměstnanců v těchto soukromých podnicích činil roku 1950 24 % pracovníků, roku 1955 17 %, roku 1958 12 % a roku 1960 ještě 7 % pracovníků. Pro vykreslení postavení soukromých průmyslových podniků ve východoněmeckém hospodářství je důležité uvést, že mezi soukromými průmyslovými podniky nebyly podniky nijak malé. V roce 1958 mělo přes 6 tisíc soukromých podniků do 25 zaměstnanců, 3000 soukromých podniků měly do 50 zaměstnanců, 1500 soukromých podniků do 100 zaměstnanců a asi stovka soukromých podniků měla do 500 zaměstnanců.

Uvedené poměry představovaly obrovský rozdíl proti Československu, kde byly hned po válce Košickým vládním programem znárodněny podniky mnohem razantněji. NDR se musela vyrovnat s přílivem vyhnanců a s obnovou válkou zničené země, přičemž část jejího průmyslu byla odvezena do SSSR jako válečné reparace. Likvidace soukromého sektoru zde nebyla tak rychlá jako u nás a ono „pochopení pro soukromníky“ zůstalo po celou dobu NDR. Sám soudruh Miloš Jakeš musel na konci osmdesátých let konstatovat: „Ty živnosti menší, kde pracují sami, kde nikdo nikoho nevykořisťuje, ty potřebujem. V NDR je zaměstnáno takto, jako soukromí podnikatelé, tedy soukromníci, ne podnikatelé, to je velký slovo, celkem čtyři sta třicet tisíc osob.“

Železná opona jako řemen

Prvními východoněmeckými ozbrojenými složkami byla pohraniční policie (Grenzpolizei) a kasernovaná Lidová policie (kasernierte Volkspolizei). Pohraniční policie vznikla 1. 12. 1946, měla 3000 mužů a pomáhala střežit hranice Sovětské armádě. Roku 1948 měla už 10 tisíc mužů a v říjnu 1950 přebírá od Sovětů ostrahu hranic s NSR a západním Berlínem. Od jara 1949 do srpna 1961 odešlo přes Berlín na Západ něco mezi 2,8 až 3 miliony lidí, což představovalo zhruba 16 procent obyvatelstva Německé demokratické republiky. Mnozí z nich byli vzdělaní odborníci. Většinu uprchlíků tvořili mladí lidé. Tímhle tempem by se Německá demokratická republika brzy vylidnila, i když existoval i překvapivě významný zpětný proud (bližší informace jsou k přečtení ZDE).