Po dlouhých letech slibů odkoupil český stát vepřín, který byl vybudován v těsném sousedství bývalého tábora v Letech. Někdo by si mohl myslet, že takový krok napomůže diskusi o událostech spojených s tímto místem, že výměna názorů nyní bude probíhat bez emocí, svobodněji či otevřeněji, na základě dostupných historických pramenů a zdokumentovaných výpovědí pamětníků. Nestalo se však tak, bohužel. Stále chybí mnohodílný televizní dokumentární seriál na pokračování doplněný doprovodnou knihou a DVD, kde by byly zveřejněny fotografie dokumentů a videonahrávky svědků. Protože jsme se zatím ničeho pořádného nedočkali, napsal jsem na základě vlastního studia archivů v Praze a Třeboni o táboře v Letech čtyřsetstránkovou práci, obohacenou kopiemi klíčových dokumentů. Odkaz na příslušné webové stránky, kde je zveřejněna, každému zájemci o hlubší pochopení rád z adresy taborlety@seznam.cz zašlu. Níže přináším stručné shrnutí svých poznatků o táboře v Letech včetně komentářů, k nimž mě přiměly rozpory, které jsem nalezl v jeho publicistickém a mediálním obraze za uplynulé čtvrtstoletí.

A nikdo vám nebude věřit

Prvním, kdo uvedl na mediální scénu cikánský tábor v Letech, jak zněl oficiální název a jak je označován též v odborné literatuře, byl americký genealog Paul Polansky. Živil se sepisováním rodokmenů bohatým Američanům a z tohoto důvodu víc než dvacet let navštěvoval třeboňský archiv. V roce 1994 ho jedna archivářka upozornila na obsáhlý nezpracovaný fond o táboře v Letech. Polansky pak za pomoci tlumočníka dokázal od 22. 1. 1994 do 2. 2. 1994 fond o 40 tisících stranách „prostudovat“ a hned uveřejnil výsledky svého bádání. Zjistil, že „české vyhlazování vzešlo ze staletého pohrdání Cikány, kteří připomínají původní obyvatele Ameriky. Byli to Češi, kteří chtěli naleznout řešení svého letitého cikánského problému a nacisté jim do ničeho nemluvili. Do slova a do písmene skočili po této příležitosti, jak se zbavit Cikánů.“ V táboře bylo podle Polanského zaznamenáno asi 600 porodů, ale žádné z dětí nepřežilo. Uvedl, že objevil také několik kartoték úmrtních listů, byly jich tisíce. O výsledcích svého bádání poskytl rozhovor dvěma listům v Iowě a informoval o nich dva americké senátory. Záhy bylo jasné, že Paul Polansky se v protektorátní realitě vůbec nevyznal a a zjištěné údaje interpretoval mírně řečeno velmi svérázně. Nestal se však miláčkem našich médií, neboť zaútočil i na prezidenta Václava Havla. Svá bádání pak zpracoval ve sbírce básní a v románu Bouře. Charakter dokumentů měla mít jeho kniha Tíživé mlčení. Protože prý „bývalí vězni cikánského tábora odmítali mluvit před mikrofonem nebo před kamerou,“ nenahrával jejich ústní výpovědi. Romové podle něj chtěli mít jistotu, aby za každých okolností mohli popřít, že by s ním o Letech mluvili.

Kdyby prý ale existovaly pásky nebo kazety, „měli by strach z odvety“. Polansky si tak jen zapisoval tlumočníkova slova do svého laptopu, což se ovšem nemusí zdát plně průkazné.
Záhy se k němu přidal německý novinář Markus Pape. Ten v roce 1997 vydal knihu nazvanou A nikdo vám nebude věřit. Ta již vypadá jako standardní historická práce, má totiž mnoho odkazů se signaturami dokumentů z českých archivů. Na základě toho, že jsem právě tyto dokumenty prostudoval, mohu prohlásit, že Markus Pape často neuvádí na faktech doložitelné skutečnosti. V roce 1997 natočil Fedor Gál s Markusem Papem pro americké Museum holocaustu (United States Holocaust Memorial Museum) rozhovor s pamětníkem s Antonínem Vinterem, který lze shlédnout ZDE.

Vinter byl jako chlapec internován v Letech. Řeč se točí mj. okolo tamního mučícího kůlu. Objevuje se fotografie mučitelů, kteří ale nejsou protektorátní četníci, ale mají uniformy SS, což vyvolává pochybnosti. Není totiž doloženo, že by příslušníci SS byli kdy v táboře. Záběr, kde je vidět fotografie esesmanů, má čas 01:16:00.

Jak vlastně vznikl tábor v Letech u Písku

Jaká byla geneze tábora v Letech? Odpověď je důležitá proto, abychom pochopili, v čem spočívá překrucování historie tohoto tábora. Vláda druhé Česko-slovenské republiky dne 11. října 1938 schválila nařízení č. 223/1939 Sb. o pracovních útvarech k dočasnému hospodářskému zajištění nezaměstnaných osob a k využití jejich pracovní schopnosti pro všeobecně prospěšné úkoly. Příslušné okresní úřady do pracovních útvarů povolávaly všechny registrované nezaměstnané mezi osmnácti a pětapadesáti lety, přičemž za neuposlechnutí povolávacího rozkazu dotyčný ztrácel nárok na jakoukoliv podporu v nezaměstnanosti ze státních prostředků. Do poloviny února 1939 vzniklo 19 pracovních praporů, kam bylo zařazeno 12 tisíc mužů. Tento počet však představoval pouhou třetinu povolaných. V březnu 1939 bylo v okleštěných českých zemích evidováno 90 tisíc nezaměstnaných. Po okupaci začala nezaměstnanost klesat v důsledku odchodu za prací do Říše, kde byl pracovních sil nedostatek. Pracovní útvary byly v květnu 1939 zrušeny. Právě domovem pracovního útvaru se stalo i místo v Letech, tábor měl převozné domky s kapacitou 200 osob a muži pracovali na budování blízké silnice. Na jaře 1939 byl pracovní útvar rozpuštěn a tábor zůstal prázdný.