Titulní stránky deníků a internetových zpravodajských serverů začaly ihned po oznámení úmrtí Helmuta Kohla přinášet komentáře a rozhovory, které bilancovaly zajímavou i složitou životní dráhu a kariéru muže, který se nebál přijímat mnohdy nečekané výzvy a přicházet s odvážnými rozhodnutími.

Nadpisy článků byly jak formální tak i osobnější. Ve stejném duchu se nesla prohlášení předních německých politiků, z nichž někteří se pronášenými projevy účasti snažili potlačit vzpomínku na komplikované osobní vztahy s „Otcem německého sjednocení“ – a to obzvláště v posledních letech:

„Nun ist der ewige Kanzler tot. Ein bewegtes und bewegendes Leben.“

(„Věčný kancléř je nyní mrtev. Pohnutý a inspirující život.“)

„Der Kanzler der Wiedervereinigung ist tot“

(„Kancléř znovusjednocení je mrtev.“)

„Helmut Kohl: Tot, aber unsterblich“

(„Helmut Kohl: mrtev ale nesmrtelný.“)

„Freund der Ostdeutschen – Das Verhältnis…klar positiv – und klar machtbewusst.“

(„Přítel východních Němců. Vztah… jasně pozitivní – a jasně mocenský.“)

„Sein Erbe gehört uns allen.“

(„Jeho dědictví patří nám všem.“)

„Helmut Kohl – Glücksfall für uns Deutsche. Ich verneige mich vor seinem Andenken“ (kancléřka Angela Merkelová)

(„Helmu Kohl – šťastná náhoda pro nás Němce. Skláním se před jeho památkou.“)

„Es ist ein wirklich großer Deutscher gestorben.“ (vícekancléř Sigmar Gabriel)

(„Zemřel opravdu velký Němec.“)

„SPD verneigt sich vor Jahhundertpersönlichkeit“ (Martin Schulz)

(„SPD se sklání před osobností století.“)

V pořadí šestý kancléř Spolkové republiky stál v čele země neuvěřitelných 16 let, což z něho dosud činí nejdéle sloužícího německého předsedu vlády. Při svém zvolení v r. 1982 byl také věkově nejmladším politikem v této funkci – bylo mu 52 let (tento rekord v r. 2005 „pokořila“ Angela Merkelová, která byla ještě o rok mladší). Helmut Kohl byl také prvním vysokým představitelem své země, který již nebyl jakkoli aktivně spojován s událostmi druhé světové války, na jejímž konci mu bylo 15 let.

Ačkoli byl v době začátku své „kancléřské dráhy“ považován za politika bez vize a outsidera, který se neosvědčí, brzy své nepřátele (a mnohé „přátele“) přesvědčil o opaku. Jeho přínos německým dějinám je nezpochybnitelný. Také proto se mu dostalo zvláštní pocty - byl mu jako teprve druhému německému občanovi uděleno mimořádné vyznamenání: „Velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo ve zvláštním provedení.“ Prvním takto oceněným byl kancléř Konrad Adenauer.

Právě Adenauerovo jméno je často společně s Kohlovým – jakožto dvou výrazných a určujících postav poválečného Německa. Zásadní rozdíl však zažívají naši západní sousedé v tom, jak se v roce 1967 loučili se svým prvním kancléřem a v tom, jak nyní s jeho před týdnem zesnulým nástupcem v úřadě.

Poslední rozloučení může být koncipováno jako státní akt. Ten je podle definice „…slavnostním shromážděním konaném k uctění osobnosti významné pro stát nebo pro připomenutí mimořádné události. Jeho průběh je určen ceremoniální i reprezentativní částí a přítomností zástupců nejvyšších úřadů. Státním aktem může být státní pohřeb, smuteční státní akt nebo slavnostní akt.“

Od roku 1954 do současnosti bylo rozhodnutím spolkového prezidenta a dalších vrcholných orgánů státní správy vypraveno zhruba třicet státních pohřbů a uspořádány čtyři desítky státních aktů. Rozdíly jsou v protokolárním zajištění, vyhlášení doby státního smutku a počtu a rozsahu jednotlivých částí smutečního programu.

K uctění památky Konráda Adenauera bylo v kolínském dómu slouženo requiem, následovalo smuteční procesí s rakví na lafetě zahalenou státní vlajkou a nakonec cesta lodí po Rýnu do místa uložení k poslednímu odpočinku. Právě vzpomínky na toto velkolepé a důstojné rozloučení se mnoha německým občanům vybavily v prvních chvílích diskuze o pohřbu Helmuta Kohla. Rozloučení s nejdéle úřadujícím šéfem německé vlády formou protokolárního státního aktu očekávala zřejmě také většina zahraničních státníků, domácích politiků a novinářů – v logické návaznosti na podobné chvíle v minulosti. Nezměrné překvapení, šok a tázavé reakce proto vzbudilo proto oznámení, že „oficiální“ poslední rozloučení s Helmutem Kohlem proběhne v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku. Něco takového asi nečekal nikdo. Muž nazývaný „druhý Bismarck“ bude odvezen ze své vlasti, tj. z území státu, jehož znovu-sjednocení považoval za životní dílo odrážející jeho státnickou a diplomatickou obratnost, aby se s ním na půdě cizí země, v sídle ne-státní / ne-národní instituce loučili evropští politici, z nichž mnozí ho osobně už ani neznali. Co ale vyvolává větší rozhořčení a rozpaky je vědomí, že německá veřejnost podobnou šanci mít nebude. Po „návratu“ do Spolkové republiky Německo bude Helmut Kohl pohřben na hřbitově ve Speyeru. Toto aranžmá spolu měli domluvit vdova po někdejším kancléři Maike Richterová-Kohlová a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Publikované oficiální prohlášení zdůrazňuje, že se jedná o první „evropský“ akt svého druhu, který představuje mimořádnou poctu. Mnozí však spatřují problém v něčem jiném…

Každý národ má své hrdiny, idoly, své slavné „syny“. V jejich povaze a konání jsou často vyzdvihovány ty vlastnosti, které se uvádějí jako typické pro obyvatelstvo té které země a jež je odlišují od ostatních. Smysl pro humor, soucítění, míra emoční ukotvenosti a jejího projevu, laskavost, bojovnost… to jsou jen některé příklady základních elementů národní povahy. Žádný národ nechce přijít o příklady „…které táhnou a inspirují“, protože tím by ztratil část své vlastní identity a paměti, která se jako „národní kód“ předává z generace na generaci. Poslední rozloučení s velkými osobnostmi jsou pro každou zemi příležitostí vyjádřit dík a vzdát poctu. V symbolech a stylu provedení každého takového ceremoniálu je prezentována historie, tradice, odkaz na dějiny a tím také hrdost. Stát se státními poctami loučí s těmi, kteří se o něho zasloužili. Takové vědomí doprovází pocity sounáležitosti a identifikace s domovem. Není se proto co divit, že mnozí občané Spolkové republiky Německo mají dnes pocit, že Helmut Kohl se stává spíše „ukradeným kancléřem“.

Celou záležitost navíc ještě komplikuje vyhrocený vztah mezi druhou manželkou zesnulého politika a jeho syny z prvního manželství. Prostřednictvím tisku si obě strany dosti nepietně – až konfrontačně – vyměňují názory na nastalou situaci. Důležitou roli však evidentně sehrálo také výrazné ochlazení vztahů mezi někdejším kancléřem a dnešními vrcholnými německými představiteli – jak spolkovým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem, tak kancléřkou Angelou Merkelovou. Někteří čtou – tzv. “mezi řádky“ – přání zesnulého a jeho manželky, nepřipustit, aby některý z nich využil smutečních akcí k vlastnímu prospěchu.

Poslední cesta kancléře sjednotitele do Štrasburku připomíná spíše cestu do exilu, který sice může trvat jen několik hodin, ale napáchá velké škody v národní paměti a cítění Němců. Nikoli v symbolické, spíše naopak v určujícím způsobem zásadní rovině, je pak fakt, že „státní akt“ může pro své osobnosti uspořádat „stát“. Evropský parlament není „státem“, proto nemůže uspořádat tuto protokolárně nejvýše řazenou a vždy pečlivě připravenou událost.

Vyvstává přirozeně bolestná otázka, kdo tím vším více ztratí – německý národ, který se nemůže se svým „kancléřem sjednotitelem“ důstojně rozloučit…nebo Helmut Kohl, který se tak nezařadí mezi ty, kterým „jeho“ Německo, za které bojoval vždy ze všech sil, vzdá výjimečný (a tím historický) hold… Bojím se, že mezi poražené se řadí obě strany. A vítězem je ten, kdo smýšlí podobně jako jeden z poslanců Bundestagu, který ohromil a ochromil mnohé výrokem: „Helmut Kohl nám ukázal, co znamená být patriotem – je to být Evropanem.“ Výrok je to jistě vznešený, ale není logický. Každý slovník jasně uvádí „…že patria je Otčina či domovina… kterou může být oblast nebo město, většinou však národní stát nebo vlast.“ Helmut Kohl byl v první řadě Němcem a proto patriotem – tedy vlastencem. Jeho vlast se s ním však rozloučí až na druhém místě a trochu rozpačitě. To by se nemělo „velkým synům národa“ stávat.

Psáno pro Institut Václava Klause.