Neteř, chlapcova matka, takto učitelka matematiky, s ním během prázdnin průběžně probírala cvičení podle publikace, věnované opakování. Mimochodem jsem v ní objevila chybu, a to jen při letmém průletu. A tak jsem se nabídla, že tři dny koncem prázdnin věnuji intenzivní práci na zvelebení klukových vědomostí a dovedností.

Kluk přivezen spolu s lískou hrušek na zavařování a zároveň jsem z jiného zdroje obdržela košík švestek. Zatraceně požehnaný rok, co se úrody ovoce týče! Tak. Při mém zavařování bude kluk dělat na úkolech a já budu odbíhat od sporáku, kontrolovat, opravovat, vysvětlovat.

si udělala představu, jak si nedobrovolný student na tom celkově stojí, zadala jsem mu úkol vypsat, co všechno zažil o prázdninách.

„Hotovo," hlásil ani ne po čtvrthodině.

Cože?! Zážitky z poměrně pestrých dvou měsíců se scvrkly do pěti řádků esemeskového charakteru! No to snad ne! Čtrnáct dní v Bulharsku, například, v jediné větě, ke všemu nepříliš rozvinuté. Příměstský tábor pouze konstatovaný. Akorát pochlubení, že vyhrál jeden závod v plavání na plaveckém výcviku neslo upřesnění v jakém čase, ale chybělo v jakém stylu.

Zhrozila jsem se. Tak nic. Pěkně podrobně, podle otázek. Vytvořila jsem osnovu jak se to tak ve škole chce, úvod, stať a závěr. Úvodem, jak ses těšil a připravoval na prázdniny. Stať: Jak jste se do Bulharska dopravili, jaká byla cesta, co jste dělali u moře. Kde jste bydleli. Co jste jedli. S kým ses tam kamarádil. Čeho zvláštního sis všiml? A tak podobně. Stejně tak další zážitky z příměstského tábora. A na závěr hodnocení. To všechno nejméně na stránku!

No, nějak to dopadlo. Pak jsem otevřela učebnici. A opět se zhrozila. Později mi neteř vysvětlila, že podle nového systému se během prvního stupně základní školy děti naučí v podstatě všechno včetně například větného rozboru. A na druhém stupni se to jen opakuje a rozvíjí, či snad dokonce prohlubuje.

Tak kdysi v pradávnu jsem si také krátce zaučila. A leccos ze studií zapamatovala. Například že děti tak nějak do deseti let mají vlohy pro mechanické zapamatování a teprve později se rozvíjí schopnost logického a abstraktního myšlení. Nemůžu si pomoci, ale větný rozbor už vyžaduje právě to abstraktní myšlení.

Hele, zoufale jsem vysvětlovala, proč se podstatné jméno ve větě stává podmětem. Tak třeba nějaký pán je vzděláním inženýr. A to je jako to podstatné jméno. No. A protože je schopný, stane se zástupcem ředitele továrny, nebo dokonce ředitelem. Tedy to je funkce a právě tak ve větě dostává podstatné jméno funkci podmětu. (Další možné funkce jsem raději nerozváděla, to už nechám na škole.)

Chlapec přikyvoval. Tak snad rozuměl.

Nebudu dál rozvíjet všechny zádrhele, na něž jsme narazili. Suma sumárum, někde je chyba. A zatraceně velká a podstatná! Kdo opravdu, ale opravdu rozhoduje, co, a hlavně jak se má ve škole učit? Ptá se někdo učitelů? Ptá se někdo dětských psychologů, věnujících se vývojové psychologii?

Jsou ti, kdo rozhodují, ti samí experti, kteří rozhodli, že také ČAS PŘINÁŠÍ RŮŽE? Zamysleli se nad tím, že čas přináší ledaco, ale růže těžko, spíš nikdy? A zrovna tak - zamysleli se nad tím, co unese mozek nezletilých dětí a nervy učitelů?

Tři dny uplynuly a měla jsem toho, pánové odpustí, plný kecky.

Ano, probrali jsme mnohé. Ano, všechno to nadělení štědrého léta jsem zavařila, navíc s tím efektem, že věčně zapnutý sporák vyhřál byt ve dnech náhlého ochlazení a vyrovnal tak deficit slunečního záření. A ano, mnohokrát jsem zvedla oči k nebesům a prosila Boha – prosím, dej, ať se zrodí nebo znovuzrodí Jan Amos Komenský. I když se silně obávám, že by zeď neznámých tvůrců systému našeho vzdělávání ani svou moudrou hlavou neprorazil.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.