Možná se to u nás při výchově nebere za správný konec. Ale kdy se bralo? Leda za Mozarta, kdy si árie z Figara prozpěvovali i obecní slouhové či jimi prokládali pokřik hadry, kosti, kůže podnikatelé v tomto oboru. Jenže bez výchovy. Spontánně. A dnes? Když tak občas vidím zpravidla v amerických filmech školní orchestr, dost se divím, že to jde.

Za mého mládí se masivně provozovaly výchovné koncerty. Nejen ty. To tak v hodině hudební výchovy přivítal pan učitel jednoho či dva umělce, plus klavírní doprovod. Přesněji pianinový, klavír by se do třídy nevešel. Tehdy byla mezi lidem zvlášť oblíbená dvojice Cecílie Strádalová a Jan Soumar. Putovali po školách, estrádách a jiných lidových veselicích a vnášeli krásno do vyprahlých duší dělnictva, rolnictva a pracující inteligence.

Ve školách byla vystoupení obohacována slovním doprovodem, tedy výkladem o tom, co uslyšíme.

A tak jednou do naší třídy vstoupil baculatý růžolící pán, na jméno si už nevzpomínám. Dnes bych ho označila jako bodrého rozšafu.

„Vy si děti myslíte, že ta vážná hudba je jenom vážná, ale to se budete divit, jak se společně zasmějeme!" A hned spustil: „Ch-cha-cha-cha- cha, to bude šva-a-a-a -nda, cha-cha-cha-cha-cha, to bude šva-a-a-a-nda..."

Kluci v zadních řadách se huronsky rozchechtali a připojilo se i několik nekonvenčních děvčat. Šprtky se pohoršeně otáčely, pan učitel vrhal do lavic zoufalé posunky a umělec byl spokojený. Vždyť to říkal, společně se zasmějeme.

Výchovný efekt to nepochybně mělo. Z cha-cha-cha-cha-cha, to bude švanda se stala oblíbená hláška, jen slovo švanda bylo nahrazeno razantnějším výrazem. Z dalšího textu se ujalo láry fáry. To na čas nahradilo vulgárnější výrazivo k velké spokojenosti rodičů i pedagogů. Bohužel, dlouho nevydrželo.

Kdyby tehdy byli naši vychovatelé empatičtější a dali si práci se vzpomínáním na svá vlastní telecí léta, udeřili by na docela jinou strunu. A to citové rozkolísanosti, bezradnosti, hledání identity, existenciální nejistoty i citových úrazů. Myslím, že třeba taková druhá věta z Beethovenovy sedmé symfonie by i ty největší rošťáky alespoň na chvíli uzemnila. Anebo Adagietto z Mahlerovy páté... a to ne, tehdy bylMahler u nás odsouzen k zapomnění a nakonec nebyly ani nahrávky. Ke všemu jsem přesvědčena, že by to ti dospělí zase pojali po svém a třeba Ó, jaký žal, když srdce oklamáno by kluky rozhodně rovněž uvedlo do nezřízeného chechotu.

Láry, fáry, jak do těch klacků tu muziku natlouct? Spíš se smířit s tím, že do někoho natlučete anebo nenatlučete. Ostatně natloukání obvykle nemívá žádoucí efekt.

Ale ať je to tak, nebo tak, vstupenky na podzimní koncerty a hudební festivaly budou stejně rozprodány. Láry fáry!

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.