Jsou k tomu minimálně dva zásadní důvody. Jedním je, že Ministerstvo školství,mládeže a tělovýchovy by se mělo primárně a výhradně zabývat školstvím a mládeží, ale už ne obecně sportem, který jako vrcholový už dnes není možné vidět a kvalifikovat jinak, než profesionální sport. Tím však není myšleno, že by se sport měl ze školství vytratit, to ani náhodou, jen je rozdíl jestli se MŠMT stará jen o školství v rámci školních osnov, případně jejich mimoškolní aktivit, nebo o sport vrcholový, alias profesionální, kde existuje naprosto odlišná atmosféra a jiné podmínky, kde se točí desítky a stovky milionů, což dává možnost či svádí k různým nepravostem, manipulací, machinacím, korupci a pod. Ostatně o tom svědčí nedávná aféra jak kolem českého fotbalu, FAČR i některých pracovníků MŠMT v souvislosti s financováním neprofesionálních sportů.

Je proto velmi chvályhodné, že se této záležitosti ujal sám bývalý profesionální sportovec, reprezentační hokejový brankář pan Milan Hnilička, který s hnutím ANO a podporou jeho předsedy a premiéra vlády Andreje Babiše navrhuje zřízení Národní sportovní agentury. Jeho (jejich) vize je, že se úřad bude zabývat jenom sportem a zajistí, že do něj půjde dost peněz, jejich tok bude transparentní a spravedlivý, čímž by se měla pozvednout úroveň a podpora českého sportu. Zde bude na místě poznamenat, resp. upozornit, že tato agentura, pokud by se měla zabývat jen sportem, pak by to měl být především sport, který není v kompetenci MŠMT, ale sport vrcholový a profesionální, potažmo sport lidový, zájmový (dobrovolný).

Druhým důvodem, proč by nemělo MŠMT disponovat vrcholovým, resp. profesionálním sportem je fakt, že už Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se zabývá i sportem, který je de facto ve své podstatě již výchozím, či výsledným produktem tělovýchovy, alias tělesné výchovy, provozované na školách. Domnívám se totiž, že tělovýchova, alias tělesná výchova, je produkt, ve kterém je školní mládež vedena k tělesným aktivitám, které prospívají dětem a mládeži a jejich zdraví. V rámci výkonu této tělovýchovy, kterou povinně (krom jistých výjimek) absolvují dětí a mládež k upevnění svého zdraví, jsou aplikovány různé druhy sportovních aktivit, které vycházejí z klasických základních sportů a sportovních odvětví, jako např. lehká atletika, plavání, gymnastika, míčové hry, případně jiné, které jsou však realizovány jen v rámci odpovídajících možností a schopností dětí a mládeže. Realizace různých druhů sportu, resp. sportovních disciplin, které jsou provozovány ve vyšší a podstatně náročnější podobě, jsou již zájmem starší mládeže, hlavně pak dospělých osob.

Jak z uvedeného vyplývá, je dost nelogické, aby se ministerstvo, které má, resp. by mělo mít ve své gesci především, ne-li výlučně na starosti problematiku školství (v této oblasti totiž existuje řada závažných problémů, které pro jiné činnosti nejsou zvládány). MŠMT se dnes zabývá také záležitostmi a problematikou, jež nemá charakter školní tělovýchovy, ale zájmové, občanské sportovní činnosti (např. fotbal, sálové a terénní sporty, lyžování, cyklistika atd.), což už má či může mít charakter vrcholového sportu, který se snoubí se sportem profesionálním. U těchto sportů však hlavní roli hrají peníze, které jdou do miliard. Za situace, kdy rozdělování státem přidělovaných financí, tedy tzv. dotací do jednotlivých sportovních odvětví, včetně „tělovýchovy ve školách“ a jak se ukazuje, dochází k různým nepravostem, které jdou jednak na úkor těch slabších, méně atraktivních sportů a sportovních aktivit, ale často o nezákonné a protiprávní jednání lidí, kteří se sportovně profesionálními aktivitami zabývají.

Zřízením NSA (Národní sportovní agentury) namísto mnou navrhovaného samostatného Ministerstva vrcholového a profesionálního sportu (MVPS) lze očekávat spravedlivé a tolik potřebné financování těch sportovních aktivit, které v důsledku nedostatečného finančního zajištění mají nemalé problémy, pokud nejsou přímo v likvidaci, na druhé straně však také spravedlivý, odpovědný a transparentní přístup k financování sportu. U těchto sportů by měla být také zohledňována jak jejich atraktivita, tak také skutečnost, že jsou to sporty profesionální, jsou výdělečné a také mnohdy finančně soběstačné. U těchto sportů by se měla zodpovědně zvažovat potřeba a výše dotací, protože např. u profesionálního fotbalu se točí nekřesťanské peníze v řádu stovek milionů, hráčské platy na úrovni několika milionů za rok a přesto se FAČR nestydatě a podvodně domáhá státních dotací, které pak slouží k uplácení a korupci. To se netýká jen fotbalu, ale bohužel i některých jiných sportů.

Věřím, že návrh na zřízení Národní sportovní agentury jako potřebného a prospěšného orgánu v oblasti sportu bude Poslaneckou sněmovnou akceptován. Přeji M. Hniličkovi a také případné agentuře hodně zdaru, a úspěchy sportům, které budou touto agenturou řízeny a financovány.