Na druhé straně lze „chápat“ pana předsedu, proč konstatuje takovou lež, protože on si musí nutně pochvalovat, že se po r. 1989 zanikla vysoce funkční a prosperující jediná Česká pojišťovna národní podnik, která úspěšně existovala ve všech oblastech občanského života a sloužila cca 15 milionům občanů republiky.    To samozřejmě nebylo samoúčelné, ale záměr politické garnitury, pardon grázlů, kteří s cílem snadno, rychle, bezpracně dobrat se k penězům několika milionů pojištěnců, dali průchod vzniku několika nových pojišťoven, převážně zdravotních, protože ty byly pro jejich účely nejvíce efektivní.

Politická garnitura devadesátých letech se však nepodílela jen na vzniku těchto legálních zdrojů okrádání občanů, protože současně s tím se podíleli  na vytvoření zdravotně-sociálního (zlodějského) systému, který bude méně vyhovovat pracujícím lidem a pojištěncům, o to více těm, co tyto „bohulibé“ subjekty a systémy vytvářeli. V oblasti polistopadového zdravotnictví, resp. pojišťovnictví, sociálního a důchodového systému nezůstala jak se říká cihla na cihle,  vše bylo rušeno, delimitováno, předěláváno, totálně dehonestováno.

Pokud jde o „československé“ zdravotnictví z předlistopadové doby a éry vlády komunistů a mluvit o jeho úrovni jako takové,  právě toto bylo období, o kterém lze naprosto oprávněně mluvit jako o období, kdy naše zdravotnictví bylo bez nadsázky jedno z nejlepších (jen ze skromnosti říkám) v Evropě.

Nabízí se seriózní otázka, co pan Diessl považuje v našem zdravotnictví za to nejlepší, čím se můžeme po r. 1989 chlubit. Nevím, jaké osobní zkušeností má pan ředitel Diessl se zdravotnictvím do r. 1989, podle jeho foto odhaduji jeho věk  kolem padesátky, tedy mínus třicet let a vyjde, že jako dvacetiletý mladý muž mnoho (zda-li vůbec) zkušeností a poznatků z úrovně a funkčnosti československého zdravotnictví té doby zcela jistě neměl a nemá. Logicky nemůže veřejně adorovat úroveň socialistického zdravotnictví, zato jej může přehlížet a o současném zdravotnictví tvrdit že je to to nejlepší, čím se po r. 1989 můžeme chlubit.

Ale jak již bylo zmíněno, jistě má pan ředitel k tomuto konstatování své osobní důvody. Musí přece přesvědčit pojištěnce, kteří jsou klienty VoZP, že jsou v těch nejlepších rukách zvláště, když tato pojišťovna jim předkládá samé lepší nabídky, jak je co nejvíce zainteresovat pro jejich cíle. Není mým úmyslem někoho pomlouvat, nicméně jak říká jedno přísloví, „cesta do pekla je vedena dobrými úmysly“. Jinými slovy, ani pojišťovna není kuře, které by hrabalo zadarmo, proto všechno, co velkoryse nabízí svým klientům navíc (benefity a pod.) má jeden zásadní cíl: na své „dobročinnosti“ vydělat!   

Pokud jde o panem ředitelem zmíněném českém zdravotnictví, o kterém mluví v superlativech myslím, že je bezpředmětné zde vyjmenovávat, kromě skutečně výjimečných a neoddiskutovatelných úspěchů našeho zdravotnictví, celou škálu problémů, nedostatků, potíží, malérů, korupce, neřku-li trestné činnosti zvláště ve velkých nemocnicích, což rozhodně nelze považovat za něco o čem lze prohlašovat, že je to to nejlepší od r. 1989, čím se můžeme chlubit! Tedy s výjimkou, že díky tomuto stavu, či lépe řečeno na úkor našeho zdravotnictví mohou zdravotní pojišťovny bohatnou a žít si na vysoké noze.

Osobně si myslím, že je od pana ředitele Diessla naprosto irelevantní, ne-li zrovna neomalená drzost prohlašovat naše dnešní zdravotnictví za něco, na  co bychom měli být hrdí. Nebo panu řediteli snad nejsou známy případy, kdy např. na léčení dětí se musí sbírat víčka od PET lahví, aby mohly být vůbec léčeny, protože zdravotnictví nemá dostatek financí, aby tuto léčbu mohlo (přes pojišťovny) hradit? Co jsou platné nové moderní přístroje za miliardy korun, když se k nim nemocný člověk z Dolní Pošmourné (ale mnohdy i z kteréhokoliv města) nedostane, protože jsou instalovány jen v Praze, zcela výjimečně v některém krajském městě. Často také, aby se k tomu k těmto moderním přístrojům a léčení pacient dostal, musí mít známé, nebo dát pořádné „všimné“?  Pan ředitel snad nevnímá skutečnost, proč asi lékaři a zdravotní sestry odchází do zahraničí, kde jsou nejen lépe placeni, ale mají i lepší pracovní podmínky? Tak je možné uvádět řadu dalších případů, jako důkaz „úspěchů“ našeho zdravotnictví. Smutné na tom je, že nespokojenost pacientů a klientů se pak přenáší na lékaře, sestry a zdravotnický personál, kteří však trpí „kvalitou“ zdravotnického systému, avšak z pozice opačné, že nemohou poskytovat služby a péči tak, jak by si sami představovali.

Naše zdravotnictví prostě není samo o sobě „není zdravé“, což ale není důsledkem špatné práce lékařského a zdravotnického personálu, ale viru, kterého sebou nesou politici od r. 1989, resp. devadesátých let. Nedomyšlená  a politicky nezodpovědná činnost politiků a z toho plynoucí důsledky ve zdravotnictví je ten problém, proč je naše zdravotnictví nikoliv úspěšné, ale v dlouhodobé systémové krizi. Jenže, tyto fakta a skutečnosti jsou jedna věc, „úspěchy“ a evidentní „spokojenost“ , jak je vidí ředitel Vojenské zdravotní pojišťovny pan Diessl, věc druhá. Aspoň tak to vidím já.