Jsou však jiní, možná i důležitější politici, kteří mají na věc zcela jiný názor. Na příklad Angela Merkelová nebo Francois Hollande. Jenže ti to mají jaksi v popisu práce, protože Německo a Francie jsou tahouny Evropské unie.  

Jisté je i to, že některá předchozí udělení ceny byla velmi problematická. Na příklad ocenění Baracka Obamy jen pár měsíců poté, co se stal prezidentem Spojených států, nebo udělení ceny Jásiru Arafatovi, jenž byl zapleten do mnoha teroristických akcí. To byla rozhodnutí asi velmi politická.  

Na druhé straně odmítání ceny jenom proto, že se jedná o instituci a ne o konkrétního či konkrétní jednotlivce se mi nezdá být velmi přesvědčivé. I v minulosti byly totiž instituce odměňovány; je jich už rovná dvacítka, takže Evropská unie není žádnou výjimkou. Stejně tak nepřesvědčivě zní výtka, že Evropská unie dostává cenu v době, kdy ji provázejí ekonomické potíže, jak zaznělo z mnohých kritických úst. Ocenění se přece uděluje tomu kterému kandidátovi jako zhodnocení jeho díla a významu ve světovém kontextu a ne proto, jestli se mu zrovna daří nebo ne.  

Důvodem pro udělení Nobelovy ceny za mír za rok dva tisíce dvanáct je, že, cituji, Evropská unie po druhé světové válce vybudovala novou Evropu a sehrála stabilizační roli po pádu berlínské zdi v roce tisíc devět set osmdesát devět a za to, že celkově přispěla k míru a stabilitě na kontinentu, konec citátu. My už totiž považujeme tuto skutečnost za něco samozřejmého, ale to neznamená, že je nevýznamná. Skoro sedmdesát let bez války na území, válkami dříve proslulé, je vskutku historicky něco nevídaného a ocenění si zaslouží. Uvědomujeme si to snad jen tenkrát, když občas nacházíme nějaké fyzické důkazy hrůzné války, jež skončila před šedesáti sedmi lety. Tím vůbec nemá být řečeno, že by neměla vzniknout debata o způsobu, jakým jsou členové výboru, určující cenu, vybíráni. Dnes je tento pětičlenný norský Nobelův výbor jmenován nejúspěšnějšími norskými parlamentními stranami.  

V samotné Evropské unii vznikla zároveň otázka, kdo cenu převezme a jak bude naloženo s nemalou finanční odměnou. Nuže, cenu má přebrat trojice čelných unijních představitelů, konkrétně šéf Evropské komise José Barroso, předseda Evropského parlamentu Martin Schulz a předseda Evropské rady, označovaný též za prezidenta Evropské unie, Herman Van Rompuy. Předpokládá se, že hodnota oněch dvaceti tří milionů korun bude věnována na charitativní účely.   

A co říká Evropská unie nám? Asi málo, protože se od ní stále vzdalujeme. Těžko říct, zda premiér reprezentuje stanovisko ODS, je pod vlivem onoho vášnivého odpůrce Evropské unie, totiž prezidenta republiky, či je sám takovým euroskeptikem. Asi všechno dohromady. V žádném případě však nechce spojovat náš osud s osudem Evropy, nebude-li to pro nás výhodné. Tento hrubě pragmatický postoj se nám ovšem může velmi nevyplatit. Ignoruje totiž ekonomickou sílu Evropy jako takové a fakt, že jen v jejím rámci se může nakonec našich deset milionů uplatnit v konkurenci jak Spojených států, tak dalších rozvíjejících se obřích ekonomik.   

Stále častěji se mluví o integraci a některým státům se zdá toto tempo zbytečně rychlé. Problematika se v poslední době oživila zejména v souvislosti s možným vytvořením bankovní unie. To je prvek vskutku kontroverzní, protože na jedné straně je v něm obsažena skutečnost, že bez integrace ekonomické nelze asi vytvářet integraci politickou, ale na druhé straně převládá pocit, že je to prvek, neodpovídající mnohotvárnosti Evropy. Postavil se proti němu i náš ministr zahraničí Schwarzenberg, dosavadní zastánce Evropské unie. Vzpomeňme jen na bývalý antagonismus ministra zahraničí a předsedy vlády ve vztahu k tomuto uskupení.  

Euroskepticismus na místě hlavy státu by měl skončit s příští prezidentskou volbou. Postoje vlády – nevíme, vydrží-li ta Nečasova – budou, snad, alespoň tedy trochu vyvažovány novým prezidentem a tak vzdalování od Evropské unie by nemělo pokračovat. Jsem přesvědčen, že i Češi jsou Evropané a že uspořádání Evropy budou moci více ovlivňovat, budou-li v jejím středu a ne na okraji.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele