Málokdo ale ví, že s ním začala skupina demonstrantů na Letenské pláni, když jim byla zima a chtěli se zahřát. Byla to taková doba, kdy každé heslo, byť sebelegračnější, hned skandovaly statisíce lidí.

Každé ráno míjím v ulicích auta s vlaječkami a se zpětnými zrcátky v národních barvách. Nejsem nikterak náruživým fanouškem sportu a davových projevů národní hrdosti. Skoro mám pocit, že chybím v jedné z aktuálních reklam, kde lidé říkají, co všechno by nikdy na veřejnosti neudělali. Já bych také nebrečel na Staroměstském náměstí, až přijedou naši novodobí gladiátoři, kteří dávají národu hry ve chvíli, kdy se mu nedostává pomyslného chleba ať už materiálního nebo ještě více duchovního. Tedy asi bych nepodlehl emocím. Váhám, protože i já jsem v neděli po každém gólu v ruské síti řval, jako kdyby se HDP České republiky v ten okamžik zvýšil o 2 %.

Právě nedělní hokejovou euforii mi čeřily myšlenky o zvláštním až osudovém postavení sportovců, především hokejistů, v tom našem národním pinožení. Tihle kluci, jejichž platy a aféry s modelkami rozebírají bulvární noviny skoro každý den, hráči, kteří jsou po každém prohraném zápase zatracovaní, dokážou přijít ve chvíli prosté občanské frustrace například z aktuální politické situace a vrátit nám alespoň zdánlivě ten prchavý pocit hrdosti na zemi, ve které žijeme. Najednou jejich schopnost prosadit se proti světovým týmům z mnohem větších a ve většině oblastí úspěšnějších zemí vztahujeme i na sebe. Jsme to MY, kteří porazili velké zlé Rusy a deklasovali hráče německé ekonomické mašiny. MY jsme jim to všem nandali. Pobili jsme je u obrazovek s pivkem a mísou křupek na stole.

Ještě před 14 dny nebyla snad jediná společenská sešlost, kde by se neřešil tristní stav ekonomiky, ostudný úpadek zbytků morálky v politice, všudypřítomná korupce a všeobjímající rezignovanost a nedůvěra lidí v budoucnost. S prvním vhozeným buly na mistrovství světa je tu jakoby zázračný obrat. Lidé jsou mnohem optimističtější, pyšní, až skoro nepokorně nabubřelí. Jsme nejlepší! MY! Dokonce jsem si přečetl, že i nezaměstnanost klesá. Pokud i za tohle může Jarda Jágr s jeho partou, pak mu nechám postavit na Kavčích horách pomník. Obávám se však, že zatím žádného umělce shánět nemusím.

Jako ředitel České televize bych se měl radovat, jak náš sportovní okruh ČT4 deklasuje ve sledovanosti i komerční stanice a čísla překonávají historické rekordy. Třeba na zmiňovaný zápas s Ruskem se v neděli odpoledne za nádherného slunečného počasí dívalo přes 50 % všech diváků u obrazovek. Co bych si mohl přát víc? Já vám to řeknu. Přál bych si, aby tato země měla více Jágrů, Eliášů, Plekanců, Rachůnků a Pavelců ve všech oborech lidské činnosti, nejen ve sportu.

Psáno pro idnes.cz, publikováno se souhlasem autora

Více:
Hokej je mnohem čistší než politika, posteskl si Šlégr