Rozhodl jsem se proto s tímto celospolečenským traumatem rázně skoncovat. Udělat něco pro to, aby se lidé zbavili noční můry, aby už konečně klidně spali. Nejen ti prostí na poli, roli a v dílně, hlavně ti elitní, naši nejdůležitější, kvůli jejichž nejrůznějším titulům nemá – závistivci tvrdí – prostý člověk ani kam plivnout. Rozhodl jsem se jít příkladem a vlekoucí se problém definitivně vyřešit, zbavit společnost té hydry, tedy pomoci dostat ji do tepláků, nejraději pruhovaných. Bez celonárodní spolupráce to však sám nezvládnu: tedy seznam nešťastníků, jež tento proradný estébák nahlásil, nabonzoval či práskl a zničil je tak občansky i profesně, jako nezpochybnitelný důkaz pro soud. Vyzývám proto k občanské aktivitě: posílejte nám vám známá jména těch, kteří skončili na udavačské listině udavače Bureše, pokud možno i s celou rodinou, a podle potřeby bez výčitek a milosti oznamte i ty, o nichž si myslíte, že byli udáni a nemíní se k tomu dnes přiznat. Koblihožrouti zbabělí. Vždyť konečně „Proč bychom se nepráskali“, jak nás k této národní zábavě motivuje mírná úprava naší národní zpěvohry.

Nedejte se přitom zlomit námitkami, jak to ten nenáviděný agent vlastně dělal, aby z Maroka udával našince doma v Československé socialistické republice, protože – a to musíme objektivně přiznat – v té době prostí čeští a slovenští budovatelé socialismu zase až tak moc cachtat se v moři do Maroka nejezdili, do cesty mu tam někde pod minaretem sotva přišli, jelikož na tamní vytoužené banány a pomeranče disciplinovaně čekali dvakrát do roka doma, na prvního máje a na vánoce. Zjištěná jména budeme do seznamu postupně přidávat k tomu prvnímu, mnou zjištěnému.

Prokázanou Burešovou obětí číslo jedna bude totiž v tomto seznamu Abd al-Azíz ibn Krákora, český emigrant, prostý pasáček koz z přímořského města Agadír. Jak mi důvěrně sdělila jedna dáma, která nechce být jmenována, jíž to vyprávěl jeden známý, jenž to zaslechl na tamním bazaru, byl to právě lstivý pracovník PZO Petrimex, jenž na nešťastného Azíza úřadům práskl, že jeho kozy znesvětily tamní pláž. (Trest byl vynesený ještě týž den: provinilec musel za trest všechny bobky, řádově stovky, seřadit na písku podle velikostí…) Až bude seznam jmen takřka kompletní (úplně asi nikdy ne, náš lid dobře ví, s kým má tu čest) rozjedeme to na plný pecky, vykřičíme tu sebeočišťující hanbu do celého světa. Už na to netrpělivě čeká, v Bruselu již mají připravený bianko lejstra. Nesejdeme se však k tomu na Staromáku u Husa, tam knězův apel „Mluv pravdu, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti!“ nevytvoří potřebnou duchovní atmosféru.  Stane se na Václaváku, neboť sv. Václavem zaštítěn dokázal se náš národ vždy z jakýchkoli morálních zábran otřepat. Tam se zadaří, tam to z nás bude padat jako koblihy s koně.

Program připravuji následující. Nejprve se představím, zatím o mě totiž ještě nikdo neví, ale s podporou vlastní neziskovky (půjčil jsem si od ní výhodně bezúročně, ale zatím nemám z čeho si to splatit, budu si muset počkat) jsem ambiciózní, mám prostě našlápnuto. Jako první pozvu na stejdž půvabnou Marthu I., aby oslovila davy jednou jedinou a přesto zdaleka nejúspěšnější a nejvýdělečnější větou celé své herecké kariéry „Jak vám mohu pomoci?“ V tu chvíli šlágvortem vyprovokovaný dav začne plánovaně skandovat „Udávat, udávat, udávat…“ Poté si na pódiu postupně vykřičí své zděšení nad současnou situací část pražské kulturní fronty, přičemž každý z těchto nesporných potenciálních čekatelů Zlatého slavíka či TýTý svých několik vět zakončí nějakou burcující výzvou, třeba „Dost bylo Babiše – Babiše do koše – Není to žert, vem tě chlape čert – Babiš, to si za uši zapiš, patříš za mříž! – Vylejeme pomyje, na Babiše Andreje“ aj.  Své zásadní vnitropolitické si k tomu řekne rovněž Dominik H., jenž by od nevýnosných Smarty snídaní rád zběhl ke slušně zafinancované politice; jako novinář ho znám už od dorosteneckých let i z řady světových šampionátů, a tak můžu ocenit, jakým zásadním myšlenkovým procesem za tu dobu prošel; u něj lid prostě hned pozná, vo co mu gou, jak se říká v NHL.

Ústředním bodem programu bude ovšem veřejné čtení jmen agentem Burešem až z Maroka zřejmě telepaticky na dálku do ústředny StB oznámených, nahlášených, nabonzovaných, udaných a napráskaných občanů Česka. V dramatickém přednesu se vystřídají všichni účastníci v čele s Jirkou M., Aňou G., Evičkou H., Pavlem L. a dalšími umělci, možná přijde i Mikuláš. Předpokládám, že čtení bude dlouhé a zabere nejmíň několik miliónů chvilek.

Ze závěrečného galakoncertu angažovaných písničkářů již byl na všeobecné přání občasného prince chytrého Honzy z Jezerního údolí vyřazen brontosaurovsky burcující příslib Jednou budem dál, protože nevhodně připomíná estébákovo Ano, bude líp. Místo toho jiný Honza N. zazpívá Stánky s aktuálním apelem k mladým na Václaváku přítomným: „Skleniček pár a pár tahů z trávy, uteče den jak večerní zprávy, neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj.“ Vystřídá ho nepřiznaný Krylův levoboček a další z občasných princů Tomáš K. trefnou písní Bludička z Průhonic (náš lid dobře ví, kdo nočními Průhonicemi bloudí, když nemůže spát), načež po očekávaném aplausu přidá ze songu Nedá se nic dělat? ostře kritický názor „Tak je z krásné země slyšet nářek, to jak je proti sobě štvaný lid. Pravda je tu žezlem v rukou lháře, on jediný jí tady může mít“ (a náš lid dobře ví, kdo jediný nám tady lže a štve). Závěrem ještě lidový bard naváže Tichou vodou: „Už zas trochu blbě je, blbá doba, blbý místo, blbej čas. A nikde žádná naděje, žádný světlo ani vnitřní hlas. Vše mlčí, tak si tu trčím a přebývám.“ Byť v závěrečném poselství trčícímu Tomáši v písni Jen tak skutečná vidina potřebné nápravy žel chybí: „Zase si slíbím změnu, ale jak se znám, do rána zapomenu.“ Což bude zřejmě vina těch již zmíněných skleniček pár a pár tahů z trávy.

Až se takhle vypořádáme s Burešem, budeme při dalším nejmasovějším setkání na Václaváku nátlakově řešit ty připravované Benešové dekrety.