FOTBALOVÉ GENTLEMANSTVÍ VYMÍRÁ. Tato vzrušující oblíbená kolektivní hra se zrodila na britských ostrovech, už je to plus-mínus nějakých dobrých 160 let. Pojmenována byla Foot-ball, tedy míč nožní nebo též kopaný, poté do češtiny přeložená jako pouhá kopaná, leč v posledních letech vnímaná více jako okopávaná. Kopni, do koho velí taktický plán, neboť účel světí prostředky a trenérské zadání je jasné. Skončený evropský šampionát tomu dal opět punc a taky připomněl, že herní mimořádnost tamního fotbalu je už ta tam, a jeho tradované gentlemanství ještě dál. Angličtí hráči pokleknou na trávník na protest proti rasismu, a z tribun je potom rasisticky urážejí jejich vlastní fanoušci, schopni se navíc po nevydařeném zápase navzájem pozabíjet…

JAKÝ A ČÍ VLIV BYL ZA SYSTÉMEM? Podivná fotbalová slezina s přehnaným počtem účastníků i pořádajících měst. Evropský šampionát rozprsknutý po celém kontinentu od Glasgowa přes Sevillu a Bukurešť až po Petrohrad, vlastně až po Baku na dohled od íránských hranic. Že by náznak, jak se vedení UEFA, třeba na doporučení Bruselu, připravuje na fotbalově sjednocený kontinent? A proč to Baku jako přidaná hodnota zatažené do Evropy? Fotbal sem, fotbal tam - globálně nahlíženo přece ázerbájdžánská nafta, vždyť tím směrem nenasytně mlaskal už Hitler.

ŽIVOTNÍ POJISTKY PRUDCE ROSTOU. Fotbal je snad nejkrásnější kolektivní hra a já už nejrůznějších zápasů na nejrůznějších šampionátech pamatuji mnoho počínaje Švédskem 1958, kdy jsme 6:1 vyklepli bájnou Argentinu. Bojů tvrdých, ale také džentlmenských, třeba Masopustovo decentní bránění zraněného Pelého ve finále MS v Chile 1962. Kdyby dnes zůstalo jenom u té tvrdosti, jenže hra značně zhrubla, zastavit či zneškodnit soupeře za každou cenu je součástí taktického plánu. Šlapák na holenní kost či kotník, dupnutí na nárt, zásah ostrým loktem do žeber a ještě lépe do krku, bez toho se to neobejde, každých deset minut se někdo svíjí na trávníku, mírně zraněný je poodtažen za čáru, zdevastovaný vynesen na nosítkách mimo, teče krev, fačují se hlavy. S takovým život ohrožujícím rizikem se do vydělávání miliónů při fotbalových gladiátorských bitvách současnosti chodí.

BOMBARDÉR NELÍTOSTNÝ, A PŘITOM ŠIK. Z vystoupení našeho týmu se zmíním jenom o třech momentech, které jsem si zařadil ke svým nezapomenutelným zážitkům. Hra proti Nizozemsku: tak sebevědomý a vskutku kolektivní výkon, povznášející duši fanouška, jsem už dlouho neviděl. Potom Patrik Schick (z němčiny šik, tedy elegantní), pro mě bezkonkurenčně nejlepší střelec šampionátu nejen počtem gólů, vždyť kdo se v posledních letech střelecky vyrovnal bájnému Ronaldovi? Každý gól byl přitom jiný, vždy okamžitá reakce na aktuální situaci a poté bezchybně provedení, přitom jeden z nich úplně nejkrásnější. Do třetice Tomáš Holeš a jeho úžasná akce proti Nizozemcům, v mžiku vymyšlený a bez zaváhání provedený nezadržitelný výpad do uprázdněného protivníkova pole s následující precizní přihrávkou na druhý gól. Dali jsme o sobě vědět.

TELEVIZNÍ PERLENÍ NA POKRAČOVÁNÍ. Ke hře patří i rozumbradové, kteří nám její taje osvětlují a dodatečně zasvěceně popisují, co jsme právě na vlastní oči viděli s přidaným ryze originálním pojetím českého jazyka a odborné terminologie. A tak jsme znovu museli skousnout podivuhodné delikatesní obraty, jak naši podhroťáci pálí z jedničky či střeďáci presují soupeře. Přesto mě v té nelibé slovní siláži potěšila jedna neotřelá perla - to když komentátor ocenil akci slovy „Holanďan zpracoval míč do kvality.“ Mají ti hoši nezvladatelnou fantazii, že by se jeden u obrazovky vztekl.

OPOMENUTÉ JUBILEUM. Jednou z opor maďarské reprezentace byl András Schäfer, hráč Dunajské Stredy, jenž svým gólem v Mnichově málem připravil Německo o postup. Jelikož pro domácí fotbalové odborníky zřejmě začíná historie čs. fotbalu až rokem 1934 a účastí na MS v Itálii, dovolím si připomenout, že už před 100 lety krátce posílil tehdy slavnou železnou Spartu legendární maďarský goal-király shodných iniciál. Byl jím Alfréd Schäfer (též Schaffer), údajně tou dobou nejlépe placený fotbalista kontinentu, jenž také ´rudým´ pomohl k  mistrovskému titulu.

FESTIVAL ČESKÝCH ŠKODOLIBOSTÍ. Nic (ani naše skalní fanoušky) nepotěší tak, jako neštěstí druhého, pomsta je sladká! Ještě ve skupině vypadli Skotové – to máte za ty vražedné Jezdce z Glasgowa! A taky Finové – odplata za Kamaru, co způsobil trampoty Ondřeji Kúdelovi. Záhy se loučili i Walesané – to za Baleův faul na Kúdelu. A potom finále, Angličany penaltou a jejich fanoušky laserem perně vybojované. Napodruhé to však již střelami ze značky pokutového kopu nevyšlo: k rozhodující fázi byli nominování tři borci tmavé pleti, tzv. Afroangličané, a do jednoho zklamali. „To máte, Angláni, za kolonialismus!“ jako by zaševelil vánek nad zděšenými ochozy Wembley.

Každé neštěstí se na něco hodí (fejeton druhý)

Nemají to ti na politických nebesích snadné. Třeba MARIÁN JUREČKA, předseda KDU-ČSL a poslanec, jenž v poničených Hruškách nasedl na traktor a uprostřed hromad suti a lidského neštěstí se prý nechal obdivovat, jak zvládá tuto mašinu. Podobné učinilo vládní duo ANDREJ BABIŠ (hned po návratu z Bruselu) – ALENA SCHILLEROVÁ, které se ani k tomu traktoru nepostavilo, jenom si dřeplo na nějaký obrubník, a aniž by mělo snahu ruku k dílu přiložiti, dělalo si jenom takové malé předvolební píárko… Však to také oblíbený štvavý server Seznam Zprávy odhalil: „Také proto se Babiš a Schillerová okamžitě vydali na místo, aby následně zjistili, že je tam nikdo nepotřebuje, a tak je fotografové zachytili, jak smutně sedí na patníku a za nimi jsou k vidění pozůstatky katastrofy.“

Z obyčejné fotografie lze prostě vyčíst úplně všechno, zaleží na představivosti, úhlu pohledu a míře obliby obrazově zvěčnělých. Kdyby třeba Jurečka místo exhibice za volantem vzal do ruky lopatu, a ti dva zvedli zadky a alespoň šli oklepávat cihly… Lidem ovšem, a těm ukrytým za nicky na sociálních sítích zvláště, se nezavděčíte. Jenže úkolem politika není v takových případech motat se záchranářům a řemeslníkům pod rukama, od nich se čeká, že se prostě na místo osobně dostaví, postižené, jimž možná míra celého neštěstí dosud nedošla, pozdraví, podají ruku, obejmou, ubezpečí materiální i finanční pomocí. Proto tam to trio přijelo, a jistě i další, o nichž jsme se z médií nedočetli.

Mají na mimořádně nepřívětivé záchvaty počasí v tomto regionu smůlu, připomeňme třeba katastrofické povodně v roce 1997. Začaly prudkými dešti začátkem července, kdy prezident Václav Havel dlel na dovolené tuším někde na portugalském pobřeží. Zprávy z domova zpočátku jenom pečlivě pročítal, až s notným časovým odstupem si uvědomil svoji nezastupitelnou roli prvního muže státu a teprve až 10. července dorazil do zatopené Olomouce - zatímco tamní primátor Ivan Kosatík na dovolené setrval i nadále. Každý si prostě zvládne takové píárko, na jaké má. 

Upřímný vzkaz Pánu Bohu na výsostech (fejeton třetí)

Že přijdu do pekla, a to už co nevidět, kvůli svému nepříliš kladnému vztahu k Nejvyššímu, dávno vím. Nechoval jsem se totiž celý život tak, abych si zasloužil něco lepšího, čiližto jeho přízeň. Navíc jsem měl často problémy i s dodržováním křesťanského desatera. Semo-tamo jsem si zalhal (Co bylo ve škole nového? Nic.) a taky jsem občas něco čmajznul; na vojně se tomu ale říkalo přemisťování. Jednou jsem dokonce, bylo to ve stavu silné nouze, požádal manželku bližního svého, ale odbyla mě poukazem, že o kasu se stará její starej, mám se poptat u něj.

Tím však nechci naznačit, že bych byl na tom byl morálně hůř než běžný každonedělně fungující kostelní věřící, natož jejich političtí představení ve vedení KDU-ČSL. Jenže ti se vždycky ze svých hříchů otřepou ve zpovědnici, odšumlují á konto svých provinění pár zdrávasů, ocákají se svěcenou vodou, a znovu čistí jako ti andílci nebeští hřešiti poznovu mohou.

Zpráva, která otřásla zvláště věřícími

„Když se strhla bouře, byli s dětmi na cyklovýletě rodiče. Na místě jsme zjistili,“ popsali tragickou situaci policisté, „že muž a žena, kteří při nehodě přišli o život, zastavili a nabídli pomoc dětem, které se i s rodiči schovávaly před bouří. Děti nastoupily, rodiče zůstali venku - a za chvíli spadl na auto strom.“ Dodejme, že oba dospělé zabil a děti zranil. Věru nevyzpytatelné jsou ony spravedlivé cesty Páně, jež tentokrát bezohledně vedly přes Hrušky a okolní vesnice pracovitých Jihomoravanů. Nepochází snad nakonec úsloví ´Každý dobrý skutek musí být náležitě potrestán´ od Nejvyššího?

A tak rozhořčen takovými nevídaně krutými nelidskými nespravedlnostmi vznáším k nebesům tuto soukromou naléhavou výzvu: „Vážený Pane Bože, víš co? Běž už konečně se svými představami o všeobjímající lásce k lidstvu a spravedlivém řízení všehomíra ke všem čertům! Konečně jste jeden podnik…“

(Závěrem organizační upozornění: pokud příští neděli na tomto místě nenajdete můj fejeton, je to jasný důkaz, že ON fakt existuje a už se mnou definitivně ztratil jakoukoli trpělivost. Paní šéfová to pak uvede ve veřejnou známost krátkým parte, v němž mě patřičně a ve všech směrech vychválí. Protože tak je to správné, a tak to má být.)

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.