Už úvod do děje je přímo epický a vzrušující: „Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordillér…“, ale současně, podle zadání, i úmyslně spolehlivě stranou zavádějící. Vše se ve skutečnosti neodehrává na vlnkách vltavského toku, leč poněkud stranou v lesnatém údolí u obce Nenačovice na Berounsku. To od nepaměti vábilo trampy, byť jedinou vodou je tam meandrující Loděnický potok. Kde však trampové, tam vždy živo: „Krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy,“ zaznamenal kronikář, zvláště když navíc „Pirát zkrvavenou šerpu ždímá, šerif si láduje revolver“.

Nebezpečí čelí pistolníci rodinného šerifství

Co však hledá pirát na pouhém potoku, táže se právem touto informací místyfikovaný čtenář, protože takového Bartoše či Ferjenčíka, na brusu konečně prohánějícího nůžky za účelem konečného řešení osobního zušlechtění, by spíš hledal v příboji Sázavy - tam, kde leží Pikovická rýžoviště zlata. (Neplést se zlatem zabaveným po nájezdu party kovbojů na Uřad vlády s jeho hausfrau Nagyovou, kde piráti zcela výjimečně nesekundovali). Co se pak týká vzpomenutého šerifa, nad pořádkem v Nenačovicích bdí ostřílený a snad již do sytosti vystřílený místní starosta Sochr starší se svým pomocníkem, zastupitelem Sochrem mladším. A bude klid, jak přísahali.

„Když tu náhle co se děje, divný šelest houštím spěje. Plch, skunk, vše utíká po stráni od Medníka.“ Načež logicky: „Krčmář zhasne, kovbojové ztichnou, pirát zděšen (Myrka ještě víc) tvář si (šéfovými dredy) zakryje (a Michálek už ani ekonomicky nepípne), rudé squaw (v alternaci Richterová, Langšádlová, Pekarová, Adamová a spol.) se chvějí, a pak vzdychnou: „Blíží se k nám postrach prérie!“

A kdo to je? Toť právě klíčová otázka

Pokusme se nyní vyluštit nejen zakonspirovaný text, ale i odtajnit existenci této obavy budící persóny: „Mary, babička Mary (Šlachta, ten borec Šlachta), dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem. Žádné zuby, z jelenice sukně (nové kecky, po poliších bunda), ale zato tvrdé bicepsy. Mary má vždy slivovici v putně, Toma Mixe strčí do kapsy“ (Šlachta má vždy zatykače v brašně a Koudelku strčí do basy).

A potom k tomu konečně došlo: „Klika cvakla, v krčmě (zatím ne sněmovní) dveře letí a Mary (Robert) vchází do dveří. Pintu ginu, lumpové prokletí, bezzubou dásní zaláteří. Vypiju to jen vestoje, jdu do volebního boje. Zřím zas (už dlouho nebyl, je totiž až z Boskovic od Blanska, to je na kombajnu pěkná štrapác) město drahý, jedu volit do Prahy.“

Další děj už je díky odkonspirovanému textu (tak připomínajícímu podobný pozapomenutý pánů Voskovce a Wericha) všeobecně známý. Mužný Robert se sice cestou do volebního boje za kovboje (důkaz: selfie na kombajnu) dostal do matičky bez problémů, jenže tam mu „Nastal hrozný čas, neb každá strana hned tvrdila, že jí náleží babiččin hlas“ (ano, ten cenný Šlachtův povolební koaliční). A sice takto: „Malá stejně jako velká strana psala, že bude mít o hlas víc, že ta druhá strana je nahraná, oni že maj´ hlas z Nenačovic.“

A to je vše. Jak to dopadne? Čert ví, ale bude to pěkná řežba. Piráti už brousí nože a významně na protivníky pohlížejíce ždímají zkrvavené šerpy (pruh ozdobné látky, oděvní doplněk, též etnikum v himálajských oblastech), ale kolt (už ten náš, dříve americký) v rukou šerifů platí víc. Něco sice na základě názorů reprezentativního vzorku asi šedesáti respondentů z Prahy 2 tušíme, ale zatím nesmíme ani naznačovat. Soudruh soudce nejvyšší ústavní, na rozdíl od pana knížete, totiž nespí.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.