U nás se totiž na tituly ohled nebere, ba dokonce se na ně… no, prostě nebere. Tak se stalo, že před časem ostrouhal dokonce už na Hradě slušně udomácněný poněmčený kníže, jelikož většina podhradí raději poslala na trůn člověka ryze českého, dokonce prostého zemanského stavu. A povedlo se to dokonce opakovaně, když napodruhé v tomto duelu padl pro změnu prezident, byť pouze jmenovaný a velebený politicky sterilní akademickou půdou.

Máme tedy prezidenta z moci lidu. Většina národa si ho na základě voleb považuje, menšina je vůči němu ‘odporná‘. Je to její právo, i když by se už kvůli sobě mohla trochu zapřít a vůči vrcholnému představiteli státu projevovat alespoň základní míru slušnosti. Nejsem nekritickým obdivovatelem hradního pána, ale každopádně jeho voličem. Volby jsou totiž k tomu, abychom se svobodně dle vlastního přesvědčení a uvážení rozhodli pro relativně nejlepší nabídku. A já pochopil, že to, co jako konkurenci už dvakrát vygenerovalo podhradí (či spíše jak sami sebe vygenerovali někteří tamní narcistní poddaní), nestojí za fajfku tabáku, natož za hlas.

A protože mám zájem, aby ve zdraví a duševní pohodě dokončil svá služební léta, mám pro něj tip na kvalitativní vylepšení jeho dvořanské kamarily, jež se převážně skládá z rádců všelikých a – obávám se – z valné části lichotících, pochlebujících, pletichařících a tím mnohdy na špatnou cestu svádějících. Tím mým tipem je netradiční vánoční dárek: moudrý šašek!

Nic nového pod českým sluncem, už to známe ze středověku: po boku krále se vždy vyskytoval a u jeho nohou sedával srandovní mužíček v pestrobarevném úboru s rolničkami; první písemné zmínky jsou už za vlády posledních Přemyslovců. Žádný panovník, ba ani biskup nebo šlechtický velmož se bez nich neobešel, nechával se jimi rozptylovat a mnohdy i radit. Byli to totiž jedinci velice chytří, netradiční formou poukazující na různé nepravosti. Často byl kritický pohled po nich i vyžadován, a kdyby se i něco nakrásně panovníkovi nelíbilo, vždy se to ještě dalo svést na jejich bláznovství.

Na to, kdo dal už tehdy tak plnou důvěru bláznům a šaškům, odpověděli již klasici českého humoru Jan Werich a Miroslav Horníček v jedné z nezapomenutelných forbínových scén, jež se sice vracely do minula, ale současně výrazně předběhly tehdejší současno: „Když tenkrát ten král vládl národu obklopen kamarilou, odloučen od toho národa, chtěl vědět pravdu. A kdo mu tu pravdu měl říct? Rádio nebylo, noviny nebyly, kdo mu měl říct pravdu? Šašek mu tu pravdu řekl, král ho za to nakop, protože za pravdu se vždycky platí kopancem. Král věděl, co vědět měl, šašek dostal, co mu patřilo, a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.“

Právě nějakého takového bych našemu hradnímu pánovi dopřál, aby na svá státnická rozhodování a občas i nestátnická vyjadřování nebyl sám. Aby ve všem nenaslouchal jenom těm některým kolem něj ze dvora či paláců, kteří – jak to někdy dělá dojem – mnohdy nejsou moudří a navíc to o sobě ani nevědí, kteří to s ním nemyslí vážně, protože to vážně myslí hlavně jenom se sebou, kteří papouškují všechno po médiích, protože na nic vlastního nepřijdou.

Představuji si, že by tak jako za časů našich slavných králů a císařů i dnes jeden takový chytrý a pravdomluvný při státnických jednáních sedával ve Vladislavském sále u jeho nohou a vládce by pokaždé, kdyby z jeho nejbližších rozumbradů veškerých kategorií a rozmanité inteligence vypadl nějaký nápad, shlédl k němu z trůnu s tázavě pozvednutým obočím a nevyslovenou otázkou, jako co si o tom myslí. A šašek by se ještě víc přivinul a s myšlenkou filozofa, ironickým úsměvem šaška a za cinkotu rolniček by mu slovy prostého lidu poradil: „Hele Miloši, teda na tohle bych jim fakt hodil bobek!“

Vyšlo na KrajskéListy.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele