Jenom jedna se v poslední době nepovedla, leč výběrem otázky dost podle předpokladu: ´Kdyby nastala situace ohrožení republiky, šli byste bránit republiku se zbraní v ruce?´ Zatímco Zeman s Babišem (ale stejně tak umělci, miliónoví chvilkaři, fotbaloví fanoušci a jiní) tradičně rozdělují společnost na dvě poloviny, této anketě se to podařilo ještě dokonaleji, přímo na třetiny: zhruba třicet procent by pozvedlo zbraň, druhých třicet by – obrazně řečeno – zalezlo do sklepa, a zbytek by se rozhodoval podle okolností.

Až do toho půjdeme, kdo nám ukáže, jakým směrem?

Ta nejednotnost je celkem logická, dokud nebude jasno, jaké ty okolnosti by mohly nastat a jakému nebezpečí a odkud by bylo třeba čelit. Bojovat jenom za naši zem, ohrožovanou zatím jenom nějakými dílčími pozemními invazemi neozbrojenců? Nebo ještě za někoho jiného, viz naše zakotvení v NATO? Po boku velmocí Německa a Francie, s nimiž nemáme ty nejlepší zkušenosti? A proti komu? Proti Rusku, které už v historii vyprovodilo Napoleona a vyhnalo Hitlera i z našich luhů a hájů? Proti USA (kdo může tušit, jak se vyvrbí politická situace v rámci Severoatlantického paktu?), které zásadním způsobem vstoupily na fronty obou světových válek?

A mělo by vůbec cenu vzpouzet se globálnímu konfliktu, protože jiný už nebude, s naší vylidněnou armádičkou, profíky narychlo domů povolanými ze zahraničních misí, několika zapůjčenými éry staženými z nebe nad Islandem a Pobaltím, snad již konečně zprovozněnými bojovými vozy pěchoty po destrukčním střetu s jednou škodovkou, s pozůstatky staré sovětské výzbroje, které se s odporem zbavujeme? A to vše ve chvílích, když nám nad hlavami budou křižovat rakety s nukleární náloží hrozící naprogramovaným mezipřistáním na některém česko-moravsko-slezském strategickém bodu? A my zbývající, se vzpomínkami na úspěšný zbrojařský průmysl, zalehneme na hranicích s pistolemi, snad jedinými zbraněmi, které ještě nemusíme nakupovat?

Lidová i umělá tvořivost již tradičně dokazuje, že nám odvaha nechybí: „My Češi jsme muzikanti, nás zná celý svět, kdo nám chce krást, co nám patří (naše rodiny, naše země, naše chrámy), zahrajem´ mu hned!“ Anebo: „My jsme ti Pražáci, vltavská krev, my Prahu nedáme (tak jako frantíci odevzdali Paříž) za celý svět!“ Šli bychom do toho (tedy alespoň těch 30 %, možná i o něco víc) odhodlaně přes spáleniště a krvavé řeky, letci by se znovu chlubili, že mají své ptáky (myšleno gripeny) z ocele, a znovu bychom vyvalili sudy až do Tipperary?

Buďme připraveni, oni na nás už jsou

Co ti váhající, a že je jich dost? („Bude vojna, bude, kdo tam na ni půjde?“) Necháme se západními válečnými jestřáby vmanipulovat do konfliktu s už tak na nás nabroušeným východním medvědem („Červený šátečku, kolem se toč, my táhnem na Rusy, nevíme proč.“) Anebo to hned na začátku vzdáme, to taky máme nacvičené („Šup sem, šup tam, s námi už to nevyhrajou, šup sem, šup tam, nám už je to fuk!“)