Otevřen byl v roce 1932, ještě během 1. republiky hostil dva světové šampionáty v hokeji, v roce 1947 se zde Čechoslováci dokonce stali mistry světa. Byl základnou veškerého pražského klubového hokeje (z něhož patřil LTC mezi nejlepší evropské kluby), o tréninkovou plochu se dělil s předními krasobruslařkami.

Jak šel čas, dřevěná stavba logicky pomalu chátrala, existenčně ji však dorazila až polistopadová ignorance ze strany pražského magistrátu. Poněkud zoufalé rozhodnutí prohlásit ji přesně před dvaceti lety na poslední chvíli za kulturní památku prodloužilo existenci milovaného zimáčku už jenom o jedno decennium.

V květnu 2011 byl pro havarijní stav zbořen

Důvodem demolice byl, dle oficiálního vyjádření, katastrofální stav dřevěné konstrukce. Během dvou dnů byla rozebrána celá střecha a následně se bagry pustily do tribun. Vzbudilo to tehdy velké rozhořčení, marně protestovali i památkáři: „Konstrukce stadionu představuje pozoruhodnou technickou památku, která je dokladem rané sportovní stavby meziválečného období.“ Stadión se svou jedinečnou konstrukcí a funkcionalistickou budovou kavárny zřejmě překážel, polohlasem se hovořilo o budoucím hotelu. Jistě, nebyl v dobrém stavu, určitě potřeboval generálku, nové tribuny i střechu. Jenže v době prudkého rozvoje dotací a masové výstavby třeba nejrůznějších dřevěných rozhleden pro něj zřejmě nezbylo z evropských peněz ani jedno euro a z korun českých investorů ani na jedno prkno.

Nepodařilo se zachránit ani torzo jižní tribuny, v němž chtěli památkáři umístit jakýsi pomníček českého hokeje. Nic z toho, rozhodla definitivně Alexandra Udženija na postu magistrátní radní pro majetek. Plány na nápravu však měla, ne že ne, ještě do konce června 2011 hodlala předložit návrhy jak dál naložit se zpustlým areálem, protože ledová plocha měla na Štvanici zůstat. „Je pro nás naprostou prioritou tam mít zimní stadión,“ zdůraznila sebevědomě.

Priorita obrácená v prach

Nuže podívejme se, jak její vidiny na devět let staré drti z milovaného zimáčku pokročily: žádná připomínka slávy čs. hokeje se nekoná, ani slibovaný nový moderní bazén místo zrušeného oblíbeného koupaliště, natož ten nesporný zimní stadión. Ze štvanické ledové legendy nezůstal kámen na kameni. Zato vysmátá ambiciózní paní Udženija je tu stále i se svými naslibovanými naprostými prioritami, neboť sliby se slibují a blázni se radují. Před lednovým kongresem ODS, na němž kandidující politička prošla podobnou demolicí jako jí původně svěřený stadión, odhodlaně prohlásila: „Pro naši zemi by bylo dobré, aby se ODS vrátila do vlády.“

Což takhle začít něčím reálnějším, skromnějším, a nejprve zajistit, aby se zimní stadión vrátil na Štvanici? Možná by tím pro stranu získala pár hlasů…

Jako novinář se stydím za vaši Tachecí

Žijeme dobu plnou matení pojmů. Nejvíc se jich dopouštějí ti mnozí, kteří se vyjadřují k zásadním tématům ne opatrně s nevyslovenou podotázkou a snahou se něco dozvědět, ale jednoznačně kategoricky až hystericky s nezbytným znedůvěryhodněním nesouhlasícího oponenta.

Bohužel jsou to z valné většiny příslušníci hereckého stavu, jež se domnívají, že když včera na prknech znamenající svět omámili diváky naučenou rolí prince Hamleta, mohou dnes už jen tak ze své hlavy plácat cokoli na tribuně znamenající pouhé náměstí. Proto tak příjemně překvapilo inteligentní vystoupení Davida Prachaře v pořadu Osobnost Plus, který na Českém rozhlasu Plus spíše provozuje, než moderuje (záleží na hostech), Barbora Tachecí.

Když se diskuse ubírá nevhodným směrem

„Nejsem politolog ani specialista. Mám pocit, že někteří moji kolegové jsou specialisti nejen na herectví, ale i na politologii a problematiku klimatické změny. Tak na to bych si já netroufl. Jsem jenom uživatelem informací, těžko si ovšem někdy vybrat ty správné, protože obecným problémem politiky je problémy rozmělňovat.“ Tento upřímný názor hostitelce příliš nevoněl a tak přehodila výhybku na zajímavější kolej:

„Před rokem jste na instagramu zveřejnil fotografii z hor, na níž máte lyžařskou helmu opatřenou samolepkou 'Stydím se za svého prezidenta'. Stydíte se stále?“ zaútočila. „Ano, stále, ale je to můj prezident,“ řekl stručně, což by tak 80% jeho hereckých kolegů ze sebe nedostalo. „Stydíte se i za premiéra Babiše?“ rozvinula nátlak Tachecí, ale tady už narazila. Prachař se nemínil nechat vmanipulovat do definitivního názoru a připustil i to dobré, oč se Andrej Babiš zasloužil, mj. že teď už nikdo nemůže obcházet daně. „Snažím se být korektní,“  dodal jakoby na omluvu. „A nevede vás korektnost k tomu, že neumíte definovat špatnost?“ útočila umanutě moderátorka ve snaze vyždímat z hosta alespoň něco 'protistátního', co by konvenovalo hereckým výkřikům při demonstracích a alespoň trochu naplnilo plánovaný efekt z 'plus' besedy.

Takže nic. Objektivita a vyváženost dostaly, jak se zmíněnému pořadu pod taktovkou této moderátorky stává, zase na frak. A proto si závěrem dovolím také jeden vzkaz, tentokrát adresovaný Českému rozhlasu Plus: „Jako novinář se stydím za vaši Tachecí!“

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.