Zdravili se známí a přátelé, povlávaly vlajky, tyčily se transparenty (některé i pěkně drzé, třeba Chceme slyšet pravdu!) a vedly řeči soukromé i veřejné. V zázemí čtyř budov dvou fakult University Karlovy ty nejodvážnější a mírně vzrušující vedli studenti. Poté bylo v nastávajícím šeru (může být i šero, jen když je veselo, viďte pane Werichu…) rozhodnuto vydat se k patronu české země, tedy slovy Pražáků skrz Karlák na Václavák, jenže dole na Albertově, kde ústí do ulice Na slupi, bylo prý kýmsi rozhodnuto jinak. Podle mě rozumně, vlastenecky: nejprve na Vyšehrad, pro Libušino požehnání.

To už nastala lautr tma a tamní scéna u Slavína jakoby připravená pro nějaký historický film z počátků českých dějin: stráně a svahy historického hradiště poseté stovkami mihotajících se světýlek. Ze svíček, mobily ještě nebyly. Bylo to povznášející, cítili jsme se jednotní spolu s jistě přítomnými dušemi Karla Hynka Máchy stejně jako Neklana, Hostivíta, Lumíra, Kroka a zbytku celé přemyslovské famílije, připomínané názvy okolních ulic. Tak všichni svorní, že Chrudoš se Šťáhlavem by jenom bledli závistí.

A potom tedy konečně do středu Zlaté Prahy za vévodou české země Václavem. Nejprve ještě kousek cesty historií, Vratislavovou ulicí do Vyšehradské, leč tam, u bran Ministerstva spravedlnosti, nám – jak se s oblibou vyjadřují nápadití sportovní komentátoři – vystavili stopku sveřepě se tvářící muži za štíty v žoldu Ministerstva vnitra a životního prostředí. Tímto prostředím tedy neprojdeme, bylo jasné a tak nespravedlivé. Lidský tok se proto vlil do Plavecké a poté zvolna, jako Vltava po levé ruce, plynul nábřežím. Spořádaně a tiše, jenom před prolukou na rohu Jiráskova náměstí kdosi odvážně zvolal „Ať žije Havel, ať žije Havel!“ Kdo to je, zašuměl dotaz několika nezasvěcených spolu kráčejících.