Zdravili se známí a přátelé, povlávaly vlajky, tyčily se transparenty (některé i pěkně drzé, třeba Chceme slyšet pravdu!) a vedly řeči soukromé i veřejné. V zázemí čtyř budov dvou fakult University Karlovy ty nejodvážnější a mírně vzrušující vedli studenti. Poté bylo v nastávajícím šeru (může být i šero, jen když je veselo, viďte pane Werichu…) rozhodnuto vydat se k patronu české země, tedy slovy Pražáků skrz Karlák na Václavák, jenže dole na Albertově, kde ústí do ulice Na slupi, bylo prý kýmsi rozhodnuto jinak. Podle mě rozumně, vlastenecky: nejprve na Vyšehrad, pro Libušino požehnání.

To už nastala lautr tma a tamní scéna u Slavína jakoby připravená pro nějaký historický film z počátků českých dějin: stráně a svahy historického hradiště poseté stovkami mihotajících se světýlek. Ze svíček, mobily ještě nebyly. Bylo to povznášející, cítili jsme se jednotní spolu s jistě přítomnými dušemi Karla Hynka Máchy stejně jako Neklana, Hostivíta, Lumíra, Kroka a zbytku celé přemyslovské famílije, připomínané názvy okolních ulic. Tak všichni svorní, že Chrudoš se Šťáhlavem by jenom bledli závistí.

A potom tedy konečně do středu Zlaté Prahy za vévodou české země Václavem. Nejprve ještě kousek cesty historií, Vratislavovou ulicí do Vyšehradské, leč tam, u bran Ministerstva spravedlnosti, nám – jak se s oblibou vyjadřují nápadití sportovní komentátoři – vystavili stopku sveřepě se tvářící muži za štíty v žoldu Ministerstva vnitra a životního prostředí. Tímto prostředím tedy neprojdeme, bylo jasné a tak nespravedlivé. Lidský tok se proto vlil do Plavecké a poté zvolna, jako Vltava po levé ruce, plynul nábřežím. Spořádaně a tiše, jenom před prolukou na rohu Jiráskova náměstí kdosi odvážně zvolal „Ať žije Havel, ať žije Havel!“ Kdo to je, zašuměl dotaz několika nezasvěcených spolu kráčejících.

S Vltavou jsme se rozloučili u mostu Legií - tam, kde u Národního divadla začíná Národa třída. Prý nás zase někdo kýmsi navedený navedl právě tudy, jenže to stejně byla už tak poslední možnost zahnout směrem ke sv. Václavovi. Tam, hned zkraje, jsme se také poprvé dostali do sevření zvědavých pohledů z obou stran ulice a zaregistrovali i první dost humornou konfrontaci přízně: z budovy Nové scény průvodu zuřivě mávaly uvaděčky (vypadaly za sklem ve svých modrých pláštích jako rybičky bojovnice pestré v akváriu), zatímco naproti o něco níž na balkóně budovy strnulo několik dramaticky se tvářících postav bez jediného vzkazu, zřejmě členové v domě sídlící Akademie věd.

Dosud rozvláčně tekoucí proud ani ne tak demonstrujících jako na studentské oběti vzpomínajících zamrzl v polovině Národní, tváří v tvář státní moci na linii mezi Palácem Metro a Redutou. Na dlouhé desítky minut a vlastně definitivně, plánovaná schůzka se sv. Václavem nebyla stranou a vládou povolena. Amplión na střeše policejního antona opakovaně naléhal, abychom se jménem zákona neshlukovali a rozešli, což Járou Cimrmanem odkojený národ pobaveně ignoroval. V prvních řadách střetu mládí: na jedné straně študáci a mládež ostatní, proti nim v bílých přilbách a bílými superobušky opatřena toporně stojící hráz jejich vrstevníků. Já asi v páté, šesté; dost blízko na to, abych viděl do tváří nejistě se tvářících mladičkých příslušníků pohotovostního pluku. „Kdo stojí je estébák!“ ozvalo se řízně od Reduty kategorické podezření, načež se dav neuvěřitelně disciplinovaně sesunul do podřepu. Mé operované koleno si nic podobného nemohlo dovolit, a tak obě skončila v pokleku na nepříjemně mrazivém asfaltu. „To už není nic pro nás,“ postěžoval si hlasitě postarší muž za mnou po levici. Z první řady u zapálených svíček sedících se občas zvedla některá z dívenek a zastrčila za pohotovostní plexi štít kytičku, nevítanou, a tedy obratem shozenou na zem.

Už minuty vládla atmosféra připomínající nejisté příměří studené války stejně jako ticho před bouří. V tu chvíli se vztyčil onen muž za mnou, statná postava v semišovém kožichu, a do mrtvolného ticha sytým hlasem (v němž pilní televizní diváci poznali římského císaře Claudia) nezadrhávaje zapěl song o našem domovu, zemském ráji to na pohled. To sklapl i amplión a po hřbetech už tak zimou se tetelících přítomných přeběhl nový mrazík. Petr Haničinec z Vinohradského divadla byl prvním hercem, jenž se veřejně už na ulici postavil po bok pokojné studentské revolty.

Pro mě to byla taková definitivní tečka za tím třetím zastavením pátečního důstojného představení. Netušil jsem, stejně jako jiní, že po mírumilovné kolizi může ještě nastat konfliktní krize. Navíc už se připozdilo, rodina se mohla obávat, kde vězím, a tak jsem další manifestování nechal na mladých, ti si můžou druhý den přispat. Za spokojeného souhlasu namrzlých kolen jsem se obtížně zvedl a s rizikem vizitky estébáka se zvolna vydal k Vltavě nadále ztichlou a překvapivě prořídlou Národní, na níž se zbylé řady manifestantů daly počítat už sotva na tři desítky. U zrůdných dosud civilní veřejnosti nepředstavených mašin, zaparkovaných u ulice Karoliny Světlé, monster opatřenými radlicemi a maxi sítěmi na výlov demonstrujících, mě ještě naštěstí ignoroval hlouček pokuřujících a přátelsky klábosících příslušníků Lidových milicí (LM) a Odboru zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra (OZU), mužů v červených baretech vycvičených pro nelítostný boj s teroristy, což si měli zanedlouho vyzkoušet.

Rozkaz k zákroku dostali za nějakých dalších pár minut. To už jsem kráčel po nábřeží, když kolem mě začaly na trase Národní – nemocnice Na Františku kmitat ječící záchranky. Teprve poté mně došlo, že pokojná vzpomínka na 17. listopad devětatřicátého, na studenta Jana Opletala, neměla toho roku devětaosmdesátého ani pro jeho následovníky skončit happy endem.