Byl vlastně hlavní tváří odpůrců setrvání Británie v Evropské unii před referendem v polovině roku 2016. Je tak jedním z vítězů tohoto referenda a stal se po odchodu premiérky Mayové z čela konzervativní strany logicky jejím lídrem. Pokud jde o jeho předchozí působení v pozici ministra zahraničí, byl z mého pohledu někdy až směšný a zejména zcela nepružný. Je to prostě člověk jiného vidění světa. Člověk, který zřejmě sám bezvýhradně věří i evidentním lžím, které dokáže s lehkostí šířit.

Těžko odhadovat, proč se právě muž s brilantní inteligencí a vzděláním vrhá do tak dobrodružného projektu jako je brexit za každou cenu. Tedy odchod Velké Británie bez dohody a se zpřetrháním všech svazků s EU. Obchod se státy Evropské unie přitom tvoří tři čtvrtiny zahraničního obchodu Velké Británie. Pokud dojde následkem toho ke komplikacím, a to lze v případě tzv. divokého brexitu očekávat, zaznamená Británie hospodářský pokles. Její reorientace z EU na Spojené státy, s nimiž ji spojí rychle uplácaná obchodní dohoda, a s dalšími zeměmi, se ale budou vytvářet pomalu. Nebude to ani nic rychlého, ani nic snadného. Celá britská politika a zejména konzervativní strana, jsou rozdělené. Ostatně, není to v britských politických dějinách poprvé, ani naposled. Rozvodovou dohodu s Bruselem, kterou dojednala Mayová, třikrát odmítla v britském parlamentu i významná část poslanců ze strany toryů.

Vypadá to jakoby se Johnsonovi stoupenci a ideoví souputníci ve straně těšili na brexit bez dohody. Je to až nepochopitelné. Podle mého názoru je dobré mít nějakou dohodu, třeba i špatnou (to si o této dohodě, kterou Johnson označuje za mrtvou, ale nemyslím), nežli žádnou. O privilegovaný vstup na trh Evropské unie usilují všechny státy, které nejsou jejími členy. Norsko a Švýcarsko za to platí Evropské unii nemalé peníze… Británie nemůže počítat s tím, že jí to nic nebude stát. Při včerejším hlasování, kdy britská Dolní sněmovna rozhodovala o tom, zda se dnes bude jednat o zákonu, který ukládá kabinetu, aby dohodl s EU tříměsíční odklad brexitu, jestliže do 19. října nebudou schváleny podmínky odchodu z EU. Anebo pokud sněmovna neschválí brexit bez dohody. Dvacet jedna konzervativních poslanců včera v této věci hlasovalo proti vlastnímu premiérovi. Ten prohrál hlasování ve sněmovně poměrem 328:301 hlasu a poté naplnil hrozby, které předtím říkal. Těchto dvacet jedna odbojných poslanců bylo vyloučeno ihned z konzervativní strany a tím nemají prakticky šanci se již dostat na volebni kandidátku konzervativců. A pokud budou záhy nové parlamentní volby, má Johnson šanci se těchto lidí definitivně zbavit. Netvrdím, že Johnson provokuje situaci, kdy dotlačí Británii k mimořádným parlamentním volbám. Ale poté, co premiér přišel o většinu poslanecké sněmovny a to ještě před zmíněným hlasováním sněmovny, kdy dosavadní poslanec toryů Lee oznámil svůj přestup k proevropským liberálním demokratům. Prostě v logice věci se Johnson zbavuje nejhlasitější části stranické opozice, včetně např. bývalého ministra financí P. Hammonda. Ten, mimochodem, veřejně zpochybňuje vyjádření Johnsona o úspěšných rozhovorech s Bruselem. Johnson tak nutně musí vypsat předčasné parlamentní volby. A ty se pokusit vyhrát s přesvědčivou většinou. A po nich léta v klidu vládnout...

Počátkem tohoto týdne jsem viděl v britské televizi vystoupení bývalého labouristického premiéra Tonyho Blaira. Byl to (přes všechny Tonyho omyly např. v irácké politice) hlas rozumu v rámci současného chaotického dění v britské politice. Blair upozorňoval na to, že se Johnson vlastně pokusí vyprovokovat uspořádání předčasných voleb tak, aby si pak mohl dělat, co by chtěl. A před volbami do sněmovny strašit vůdcem labouristů Corbynem, jehož politika může připadat části středových voličů, jako větší riziko než neřízený brexit. A že by to Johnson dělal s mimořádnou demagogií a s využitím mnoha nepravdivých argumentů o vůdci labouristů tak, jak to předváděl před referendem o brexitu v roce 2016, o tom nelze vůbec pochybovat. A vytvořit o někom – v tomto případě o Corbynovi – zcela negativní obraz, není žádný problém. Corbyn tu a tam projevuje antimilitaristické a pacifistické názory. Hlas Tonyho Blaira mě zaujal a myslím, že britští labouristé by měli v příštích dnech a týdnech velmi opatrně našlapovat. Podle průzkumů veřejného mínění je Johnson momentálně populárnější nežli Corbyn. Je potřeba tedy Johnsona nechat, aby se sám znemožnil, což ovšem vyžaduje určitý čas. Na druhé straně, vyhýbat se volbám by neměl být vnímáno jako určité projevení slabosti. Prostě, labouristé musí najít míru ve svém přístupu tak, aby v příštích volbách do Dolní sněmovny byli vítěznou stranou.

Nakonec je třeba poznamenat, že i když dnes velmi pravděpodobně dojde v Dolní sněmovně ke schválení návrhů opozice, nemusí se jimi britská vláda řídit. To by pak znamenalo soudní dohru a ta je, jak známo, vždy na dlouhé lokte. Prostě, příští týdny budou v Británii politicky velmi turbulentní. Klíčovou věcí při jednání s Evropskou unií je otázka tzv. irské pojistky. Jde o to, aby mezi irským státem a Severním Irskem nebyly znovu obnoveny hranice, což by mohlo podle Irska a EU opět vést k nekontrolovatelnému výbuchu násilí v Severním Irsku. Johnson ovšem hranice chce a je zde v rozporu s EU (ta respektuje názor Irské republiky). Přitom tvrdí, že je schopen předložit návrhy jiného systému ochrany hranic a tedy zajištění britské suverenity. Na dnešní dotaz vůdce opozice Corbyna v rámci „Question time“ (interpelace) v britské Dolní sněmovně Johnson sdělil, že nebude veřejně říkat argumenty, které nyní uplatňuje britská strana při jednání s EU. Zdá se tedy, jakoby Johnson vsázel vše na jednu kartu a pokusil se přimět Brusel v poslední chvíli k nějakému řešení, které by znamenalo, úpravu dohody mezi Británií a Bruselem, připravené za předchozí britské premiérky.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele