Nyní tento ministr, jmenovaný shodou trapných okolností, se pro agenturu Reuters vyjádřil následujícím způsobem: „Ruský prezident Vladimir Putin dal během těchto vánoc nádherný vánoční dárek Evropě, protože nám ukázal, že nejsme závislí na ruském plynu“. Po takovémto výroku by měl politik, který se dostal až do funkce ministra zahraničí rychle rezignovat. Tento výrok totiž ukázal, že Lipavský vůbec nemá představu o tom, jak vysoký je podíl Ruska na dodávkách plynu do zemí EU, respektive jaké jsou reálné možnosti náhrady ruského plynu v případě, že by jeho dodávky byly zastaveny. 

Ministr Lipavský se patrně domnívá, že by vše mohly vyřešit dodávky zkapalněného plynu LNG z USA, z Kataru a perspektivně z Kanady. Samozřejmě je zbytečné připomínat, že LNG je dvakrát až třikrát dražší nežli zemní plyn z Ruska.

Pan ministr si také nevšiml, že ceny plynu, ani po "nájezdu“ flotily amerických tankerů s LNG v průběhu prosince, nejdou dlouhodobě dolů. Ke konci ledna, v meziročním srovnání, vzrostla cena zemního plynu o cca 90%. To samozřejmě zasahuje nepříjemně domácnosti i podnikatelský sektor v celé Evropské unii. Pokud bychom šli cestou zvýšení odběru LNG, platili by koneční spotřebitelé v Evropě ještě více nežli dosud. Ale pan ministr ve své nekonečné nevědomosti o takových záležitostech neuvažuje. On sdílí vidění světa řady amerických politiků, kteří si vytvořili obraz Ruska jako nepřítele a po něm důsledně jdou. Co na tom, že „nepřítel“ chce nejspíš jen obchodovat? Nejspíš taky chce, aby jej někdo bral vážně a neohrožoval jeho bezpečnost.

Pokud Evropané jsou do značné míry závislí na ruských dodávkách plynu a dodejme také ropy, znamená to, že i Rusové jsou závislí na příjmech z prodeje těchto surovin ostatním Evropanům. A jsou hodně závislí. A kdo obchoduje, obvykle neválčí.

Jsou pochopitelně výjimky. Carské Rusko těsně před začátkem první světové války přitom nemělo žádné nevyřešené či sporné otázky s císařským Německem, a přesto se obě země pustily do křížku. Německo, díky dobrodružné politice generálního štábu rakousko-uherské armády, který chtěl eliminovat rozpínající se a ambiciózní Srbsko, se za svého jediného spojence postavilo. Srbsko bylo podle militaristické kliky ve Vídni překážkou expanzionistických zájmů habsburské monarchie na Balkáně. A tak místo okamžitého preventivního úderu na Bělehrad, který by snad byl pochopitelný a měl by i nějaký politický smysl (a byl by snad přehlédnutelný coby casus belli, Francií a Ruskem), Rakousko vsadilo na klasický válečný konflikt, s cílem zničit Srbsko. Tento konflikt zahájilo de facto vyhlášením války Srbsku více než měsíc po vraždě následníka rakouského trůnu, arcivévody Ferdinanda v Sarajevu. V okamžiku vyhlášení války už se nedalo mluvit o rozhořčení z politické vraždy arcivévody Ferdinanda, které by snad ospravedlňovalo v očích světa tento postup.

A německý císař Vilém dal rakouské militaristické klice bianco šek, aby si to „vyřídila“ se Srbskem. Pak už to šlo jako po másle. Ruskému carovi, který již předtím vyhlásil všeobecnou mobilizaci, následně sdělili jeho generálové, i když to car zajisté původně neměl vůbec v úmyslu, že teď už se válečnému konfliktu vyhnout nelze.

Podobné překvapení zažil také císař Vilém, který sice od odchodu kancléře Bismarcka na počátku 90. let 19. století, strašil a provokoval další evropské mocnosti – Francii, Británii a Rusko – rostoucí silou Německa, aby se nakonec vřítil do gigantického konfliktu, který možná s Francouzi, Brity a Rusy původně ani nechtěl, Domnívám se, alespoň podle toho, co jsem si o vzniku Velké války přečetl, že si evropské politické elity, včetně vysoké aristokracie, tehdy vůbec nepřipouštěly, že by mohlo dojít ke konfliktu světových rozměrů. Ke střetu, který povede k úplnému rozbití tehdejšího světového pořádku. Prostě, pustili se do konfliktu díky své nekvalifikovanosti, nekompetentnosti, omezenosti a hlouposti. Výsledkem bylo dvacet milionů mrtvých...

Podobnou nekvalifikovanost a také předpojatosti dnes předvádí i významná část českých politických elit. Ale také politické elity v USA a ve Velké Británii. Straší konfliktem s Ruskem. Nechtějí brát v úvahu ruské bezpečnostní zájmy, plynoucí např. z toho, že Rusko nechce mít několik set kilometrů od Moskvy a Petrohradu vojenské základny NATO s raketami namířenými na tato dvě velkoměsta. To by naprosto změnilo strategickou rovnováhu v Evropě i ve světě.

Stejně tak Rusko nemůže dopustit, aby v Sevastopolu na Krymu místo jeho námořní základny pro středomořskou flotilu, byla umístěna flotila NATO.

Mně se tyto jeho bezpečnostní zájmy zdají být celkem pochopitelné. Ostatně Krym je z 80 – 90% ruskojazyčný. A opilý Chruščov, komunistický vůdce Sovětského svazu, jej v polovině 50. let daroval Ukrajinské sovětské socialistické republice.

Neochota velké části evropských elit, ale zejména politické elity Spojených států, respektovat bezpečností zájmy Ruska, tvoří podstatnou část této zápletky. Z té jen obtížně mohou obě strany vybruslit bez ztráty tváře. Ale samozřejmě, že to udělat lze, a historické příklady (připomněl jsem selhání evropských elit před začátkem první světové války) ukazují, že je to nanejvýš žádoucí.

Bude ovšem problémem, pokud i další evropští představitelé na úrovni ministrů zahraničí či dokonce premiérů, budou předvádět podobnou míru nekompetentnosti, rigidnosti a předpojatosti, jakou předvedl právě český pirátský ministr.

Lipavského vůbec nezajímá, jaký dopad by prakticky nemožná záměna ruského zemního plynu za LNG, přinesla do cen energií a plynu pro konečného spotřebitele. Byl by to další útok na peněženky občanů a jejich životní úroveň. Byl by to také další krok k vyššímu nákladovému zatížení evropského průmyslu, kterému by se dále zvýšily ceny vstupů v oblasti energií. A snížila se jejich konkurenceschopnost...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.