Realita je mnohem složitější, než by si naši propagandisté přáli. Zdá se, že i s velmi dobře motivovanou a početnou ukrajinskou armádou (400 – 500 tisíc vojáků ve službě) a s mocí celého Západu v zádech Rusko nebude na hlavu poraženo. Scénáře o tom, jak ukrajinské tanky vjíždějí do Kremlu, jsou z říše snů.

Do sankcí proti Rusku se zapojilo cca 40 států, z toho zhruba 30 aktivně, tedy i dodávkami zbraní Ukrajině. Zbytek světa, včetně zemí – gigantů, Číny a Indie, zůstává neutrální, netečný či dokonce v pozitivní neutralitě ve vztahu k Rusku. V čem tyto postoje zemí třetího světa spočívají je pochopitelně na jinou analýzu. V každém případě se zemím Západu, byť se o to zejména USA a Velká Británie aktivně snažily, nepodařilo dostat Rusko do izolace. A už vůbec ne do izolace ekonomické.

Rusko vesele obchoduje se svými strategickými komoditami, kromě ropy, plynu, průmyslových kovů (mimochodem nezbytných pro evropský Green deal), přibude ještě další strategická surovina – pšenice. Rusko, které každoročně vyváželo 25 – 30 milionů tun pšenice si troufá z letošní sklizně vyvézt prý až 50 milionů tun. Loňský export pšenice z Ukrajiny činil cca 10 milionů tun. Jinak řečeno, Rusové jsou schopni nahradit zemím třetího světa zoufale potřebnou pšenici na výživu jejich obyvatelstva z vlastních zdrojů.

Příjemně mě překvapil deník E15 dnešním rozhovorem s americkým ekonomem Jeffrey Sachsem. Sachse jsem před třiceti lety považoval za ekonomického popletu, který pomáhal liberalizovat postsovětskou ekonomiku v Rusku. Tato liberalizace vedla ovšem ke katastrofálním důsledkům. Ale to již nebyla odpovědnost Sachse, ale lidí kolem prezidenta Jelcina, kteří se vydali cestou rozchvácení státního majetku s katastrofálními důsledky pro národní hospodářství.

Sachs v dnešním rozhovoru mluví o tom, jak doporučoval americkým vládám, aby poskytly finanční injekce Rusku na přelomu 80. a 90. let a za prezidenta Jelcina v roce 1991, aby Ruská federace mohla zlikvidovat finanční krizi po Sovětském svazu. S tím, že část peněz z těchto finančních injekcí by mohlo Rusko použít na přestavbu své ekonomiky. Jak říká Sachs: „Bílý dům to opět zamítl a tak jsem rezignoval“. Co je však nejpodstatnější na tomto rozhovoru, to jsou argumenty, které Sachs uvádí – a které používám i já, - pokud k tomu dostanu v médiích příležitost – že bezpečnostní zájmy každé velmoci, včetně Ruska by měly být respektovány. A že tedy nebylo moudré ze strany USA a NATO, podporovat snahu Ukrajiny vstoupit do NATO. Sachs srovnává dnešní situaci s rokem 1961, kdy USA byly připraveny jít cestou války s Kubou a tedy i se Sovětským svazem, aby se zbavily hrozby sovětských raketových základen, s raketami vybavenými jadernými hlavicemi a namířenými na americká velkoměsta. Dodal bych, že Spojené státy by jistě nečinně nepřihlížely, pokud by např. Venezuela či Kolumbie (v čele země nejspíš stane za pár týdnů bývalý levicový partyzán, netající se svými výhradami k politice USA), Kuba či Nikaragua uzavřely smlouvy o vojenské spolupráci s Čínou či s Ruskem. Je to až zábavné sledovat, jak je např. Austrálie znepokojena – včetně nové levicové labouristické vlády – uzavřením smlouvy o přátelství a spolupráci Číny s celkem bezvýznamnými Šalamounovými ostrovy. Ostrovy jsou přitom vzdáleny od Austrálie 2000 km. A ačkoliv jsou vzdáleny 12 000 km od USA, i Spojené státy se cítí být znepokojeny.

To, co svět nejvíce potřebuje, a v tom se také plně shoduji se Sachsem, je rychlé uzavření udržitelného míru na Ukrajině. Rusko by mělo dostat záruky „věčné neutrality Ukrajiny“, garantovat je podobně jako kdysi garantovalo neutralitu Rakouska a Finska. A samozřejmě tato neutralita a nedotknutelnost hranic Ukrajiny by měla být garantována také dalšími velmocemi, členy Rady bezpečnosti a Německem.

Na konci války se většinou úplně zapomene na to, co bylo její příčinou. Hlavním podnětem k válečnému zásahu Ruska bylo to, že se cítilo být ohroženo připravovaným vstupem Ukrajiny do NATO. Tím, že by na ukrajinském území mohly vzniknout základny NATO s raketovými systémy, namířenými na ruská města. Tyto rakety ze základen na Ukrajině by mohly doletět na Moskvu a Petrohrad během několika minut, aniž by Rusko stihlo adekvátně reagovat.

Svět se díky válce na Ukrajině, alespoň ten západní svět, dostává do recese. Ta začíná stagflací. Jinak řečeno, vysokou inflací kombinovanou se stagnací hospodářství. A to se v plném rozsahu projeví i u nás, včetně značného poklesu životní úrovně velké části českého obyvatelstva. Zájmem Česka by tedy mělo být apelovat na ukončení konfliktu na Ukrajině v co nejkratší možné době. Rusové nás asi poslouchat nebudou, ale Ukrajinci by mohli...

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele