Tento původně recesistický spolek se u nás dostal do pozice druhé nejsilnější politické strany, alespoň podle volebních preferencí. Západní Evropou a zejména sousedním Německem již před lety prošla vlna „pirátství“, ale tak jak rychle začala, tak v podstatě rychle i skončila. A Piráti již v německé politice (vlastně ani v politice jiných západoevropských zemí) nehrají žádnou roli. Čeští voliči však mají potřebu hledat vždy nové zachránce vlasti. Pokud v jejich očích selhala tradiční pravice i levice, je zde po ruce vždy nějaké „lepší“ řešení. Teď jsou to Piráti, včera to bylo hnutí Ano a zítra možná Minářovo transformované hnutí Milionu chvilek.

Čeští voliči v tom ale nejsou sami. Podobnou potřebu hledat nová politická řešení mají voliči ve Španělsku, v Itálii, v Řecku, nemluvě o středoevropských a východoevropských zemích. Konec konců i ve Francii, zemi z původního jádra EU, hraje dnes větší roli, než bychom kdy očekávali, extrémistická strana M. Le Penové. Proč se tedy divit, že Češi hledají stále nové a nové spasitele?

Tradiční strany, ať už pravice nebo levice, do značné míry zklamaly očekávání svých voličů. Z toho de facto vzniká tato potřeba. Nechci příliš rozebírat v čem strany pravice a levice zklamaly. Ale v zásadě to je ten prvotní důvod, proč zde máme tak silné alternativní politické strany typu hnutí ANO a Pirátů. Kromě toho, když se dívám na česká média, vůbec nevidím snahu nějak kriticky hodnotit počínání opozičních stran. To nikdy v minulosti nebylo. Nejen vláda, ale i opozice, byly v nedávné minulosti vždy předmětem, a to často investigativního zájmu českých novinářů. Dnes se investigativní novináři specializují pouze a zejména na Andreje Babiše. Nenávist většiny médií, tedy v podstatě všech, které nevlastní A. Babiš, je tak silná, že podporují jakéhokoliv politického protivníka, který by snad měl šanci A. Babiše ve volbách porazit. Bez ohledu na to, zda tento politický protivník nemá program, zkušenosti, komplexní představu o budoucím vývoji českého státu a zejména jeho ekonomiky. Zkrátka, takový člověk nemůže být opravdu relevantním kandidátem na premiéra, pokud nebude schopen vykonávat úřad premiéra alespoň na stejné úrovni jako A. Babiš.

K A. Babišovi jsem v poslední době měl celou řadu výhrad a vytýkal jsem mu řadu hrubých politických chyb. Přesto však nepopírám, že jde o člověka mimořádně schopného, s velkou osobní erudicí, mimořádnou schopností řídit a vyhledávat si schopné spolupracovníky. Jaký asi může být I. Bartoš premiérem.

S mírným zpožděním se mně dostala do ruky příloha Hospodářských novin, vydání z 11. – 13. 12. 2020, pod názvem „Příběh pirátského kandidáta na premiéra“. Z článku, který je vlastně oslavou předsedy Pirátů Ivana Bartoše, mohu vyvodit jen jediné - je výsledkem nenávisti vůči Andreji Babišovi.

V článku, který jsem si přečetl, jenž je věnován I. Bartošovi, není ani trochu potřebné kritičnosti. Je svobodnou volbou redaktora, jímž je mně neznámý Vladimír Ševela, zda se ztotožní či neztotožní s člověkem, o němž píše.

A tak, aby zdramatizoval celý příběh pirátského vůdce, uvádí větu vytrženou z kontextu mého, více než patnáct let starého článku o technařích: „Jádro tvoří nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony“, kteří „provokují masivní, alkoholem a drogami přiživované, silácké demonstrace proti pokojné společnosti“. Na jiném místě sice tentýž autor článku píše o Bartošovi, že prý vyměnil „halucinogenní svět technoparty za neméně omamné prostředí politiky“. Jinak řečeno, pan Ševela se v podstatě shoduje s tím, že při technoparty se pije alkohol a tu a tam si někdo užije nějakou drogu. Co je tedy na těch mých vyjádřeních, byť vytržených z kontextu rozsáhlejšího článku, vlastně nepravdivé?

Jako vrchol vtipu elegantního a brilantního myšlení I. Bartoše, coby frontmana jeho rapové skupiny Nohama napřed, uvádí Ševela část textu, který tato kapela o mně zbásnila po zásahu policie na technoparty v roce 2005: „Nejenže vypadá jako prase, on se tak taky chová a hele, je tu zase“. Úžasně duchaplná věta, hodná budoucího českého premiéra. Ve svých letech už nejsem nijak zvlášť domýšlivý na svůj vzhled, ale podívám-li se na pana Bartoše, myslím, že na tom nejsem zas tak špatně.

Co by si však ani novinář z bakalonovin neměl dovolit, to jsou lži. Podle něj „Tehdejší premiér Jiří Paroubek…proti této akci osobně objednal tvrdý policejní zásah“. Lhát by se nemělo. Milý pane redaktore bakalonovin, Ševelo, lhát by se nemělo ani ve vašich novinách, které patří člověku, kterému se může veřejně a beztrestně říkat gauner (což je dáno někdejším soudním verdiktem). Premiér v demokratické zemi, i kdyby chtěl, nemůže nařídit policejní zákrok proti komukoli. A je to tak dobře. Žijeme v jiné době, než tehdy, kdy se při zatýkání bývalého ministra vnitra otázal tehdejší prezident republiky designovaného ministra vnitra, zda může sám zatýkat. A designovaný ministr vnitra mu odvětil: „Můžeš, jseš přeci prezident“.

Nevím, jestli je to dáno chorobnou potřebou lhát anebo nízkým právním vědomím redaktora, že toto neví. V každém případě je to fujtajbl. Vidět vulgaritu Bartošovy kapely, jako výkvět české hudební avantgardy, to už je ubohost.

Je zajímavé, jak je možné některé informace bez zábran potlačit. I. Bartoš se prý klepal na výsledek stranického referenda o tom, zda Pirátská strana má jít do předvolební koalice s hnutím STAN. „Výsledek předsedu Pirátů více než potěšil: 81 procent hlasujících strategické spojení schválilo“. Zcela korektní a v zájmu plné informovanosti české veřejnosti by ovšem bylo, kdyby nám pan redaktor laskavě sdělil, kolik těch hlasujících, kteří uskutečnili toto strategické rozhodnutí, vlastně bylo. Bylo jich 600 anebo 800? 81% z těch 800 je maximálně zhruba 640. Jinak řečeno, Piráti jsou svého druhu politická sekta. Ten, kdo o nich píše, že jsou neomarxisté, tak velice přeceňuje jejich schopnost ideově pracovat...

Ani slovo v oslavném článku na Bartoše v HN není o jeho nulových praktických manažerských zkušenostech. Řídit politickou sektu, která má nějakých 600 – 800 členů, z nichž pár desítek je "zapojeno" tu na pražské radnici či na jiných radnicích v Praze anebo ve sněmovním klubu Pirátů, je něco jiného, než řídit podnik či úsek ve velkém podniku anebo opravdu podnikat či řídit naopak velkou neziskovou organizaci. Prostě, shrnuto a podtrženo, I. Bartoš nemá žádné manažerské zkušenopsti, ze kterých by se dalo soudit, že by mohl v budoucnu dělat s úspěchem tak důležitou funkci jako je funkce českého premiéra.

Ještě se však přeci jen vrátím ke zmíněné technoparty 2005. Pan redaktor se jen tak v závěru jednoho odstavce jemně zmínil, že „…policie tehdy zákrok, při němž byly desítky zraněných na obou stranách, obhajovala tím, že technaři se bavili i mimo pozemky, které měli pronajaté a louky poškozovali."

V zásadě je to jen lehká nepravda. Pozemek, který měli technaři v Mlýnci na Tachovsku pronajatý, byl opravdu maličký. Účastníci technoparty, kterých bylo několik tisíc, se proto rozešli na místní pozemky majitelů, kteří s tím ovšem nesouhlasili a policii požádali o zásah. Nebyl to tedy premiér, ani policejní ředitel či ministr vnitra, kdo nařídili policejní zásah. Byl to příslušný šéf okresní policie v Tachově. Ten usoudil, že se na cizí pozemky vstupovat nemá a už vůbec nemají být tyto pozemky znečišťovány a znehodnocovány. Několik dnů po uskutečnění technoparty jsem se dostavil na místo, kde se konala, a viděl jsem hromady neuklizených odpadků, které po sobě technaři zanechali.

Už za rok se technoparty uskutečnila daleko od lidí. Snad na nějakém bývalém vojenském letišti, kde nikomu nevadila. A toto bylo správné rozhodnutí mé vlády.

Svoboda jednoho totiž začíná tam, kde končí svoboda jiného. Nevím, jestli tuhle jednoduchou zásadu, která byla obsažena již v Deklaraci lidských práv a svobod za francouzské revoluce, pan Bartoš zná. Pokud ji nezná, měli bychom se mít na pozoru.

Zatímní výkladní skříní Pirátů je činnost pražského primátora Hřiba. Kromě bezuzdných útoků na Rusko a Čínu a organizací zájezdů na Tchaj-wan, nezvládá tento dobrý muž bez jakýchkoliv manažerských zkušeností, nic. Dokončení vnitřního městského okruhu v Praze se můžeme dočkat tak za patnáct let. Dokončení výstavby trasy D metra možná za dvanáct, ale spíše také až za patnáct let. Město pod vedením tohoto primátora definitivně ztratilo schopnost uskutečňovat velké investice. Proto dříve nebo později bude i občanům Prahy zjevné, kdo za to může, že Praha tak silně zaostává za všemi okolními metropolitními městy. Zejména za Vídní, Mnichovem, Berlínem ale i Drážďanami. Samozřejmě není to jen věcí primátora Hřiba, ale celé politické garnitury, která je dnes v pražské městské radě. A takové borce budeme mít, pokud se vývoj nevrátí do normálu, za rok touto dobou také ve vládě. Přiznám se, že to bych zrovna nechtěl.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele