Minulý týden to bylo např. oznámení, že Spojené státy znovu vyostří hospodářské sankce proti Kubě a zařadí tuto zemi mezi státy podporující terorismus. Zprávy, které v souvislosti s Kubou ze světa přicházejí, svědčí o tom, že pokud Kuba něco v poslední době podporuje, pak prostřednictvím týmů svých lékařů (které si nechá dobře zaplatit), kteří pomáhají v řadě zemí světa v boji proti pandemii. Z evropských států tuto pomoc v jistém rozsahu využila na počátku pandémie např. Itálie. Z italského tisku nebylo možné zjistit, že by proti kubánským lékařům vznikly nějaké větší výhrady. Je až pozoruhodné, že Kuba má tak mimořádně úspěšné a kvalifikované lékaře. Nechci tvrdit, že také zdravotnictví, protože takovou zkušenost osobně nemám, a to ani zprostředkovaně. Nicméně znovuuvalení sankcí na Kubu, zdá se, nepovede, kdy už se to nepovedlo šedesát let, ke zhroucení komunistického režimu v této krásné zemi. Ale naopak to povede jen k růstu utrpení obyčejných občanů.

Za bývalého amerického prezidenta Obamy se Američanům při vzájemném urovnávání vztahů s Kubou podařilo dojít k celkem přijatelným výsledkům. Je potřeba vidět, že protikomunističtí kubánští emigranti, kteří žijí koncentrovaně zejména na Floridě, již podruhé velmi intenzivně podporovali při prezidentské volbě D. Trumpa. A na Floridě v zásadě zachránili pro Trumpa volební výsledek. Prostě Trump, tak jako většina amerických prezidentů (v jeho případě větší měrou), se při svých rozhodnutích, týkajících se zahraniční politiky, řídí svými vnitropolitickými zájmy. Může se mi to líbit či nelíbit (a mně se to nelíbí), ale je to tak. Z mého pohledu sankce nejsou tím správným instrumentem k eliminaci nepohodlného režimu v jakékoliv zemi.

V tomto týdnu se vyznamenal svým prohlášením také ministr zahraničí USA Mike Pompeo. Známému těžkotonážníkovi prezidenta Trumpa jde o to, předat Bidenově administrativě americko-íránké vztahy v tak dezolátním stavu, aby se jen komplikovaně dalo návratit k jaderné dohodě. Je potřeba připomenout, že D.Trump v rozporu s mezinárodním právem, bezdůvodně a bez ohledu na další signatáře jaderné dohody s Íránem, včetně tří západních velmocí (Británie, Francie, Německo), tuto dohodu vypověděl. Liberální média v USA si z něj dělala legraci, že vlastně pomohl Íránu k tomu, aby se rychleji dostal (pokud to vůbec chce) k výrobě jaderné zbraně. Pompeo se úplně diskvalifikoval prohlášením, že Írán poskytl útočiště světově neblaze proslulé teroristické organizaci Al-Kajda. Nemusím být velkým znalcem íránské politiky, psychologie vůdců íránského státu, zejména pak ajatolláhů, abych chápal, že takový bezbřehý pragmatismus v postoji k z jejich hlediska ďábelské sunnitské teroristické organizaci, není vůbec možný. Konec konců, podobné bláboly se vyskytovaly tu a tam také před druhou invazí Američanů a jimi slepené koalice ochotných (distancovali se od ní Francouzi a Němci) do Iráku, v souvislosti s jeho někdejším vůdcem Saddámem Husajnem. Sunnitský sekulární politik Saddám Husajn byl nepochybně zločinec, ale podezírat jej ze styků s náboženskými ultrafanatiky a teroristy bylo také stupidní.

Trumpova administrativa se svým výkonným údem Pompeem v pozici ministra zahraničí skřípla Írán, ihned po jednostranném odstoupení od jaderné dohody, kleštěmi drakonických sankcí. Ty měly tvrdý dopad na íránskou ekonomiku, ale zejména na životy obyčejných Íránců. Nic ale nenaznačuje tomu, že by mohlo dojít k pádu režimu ajatolláhů v této zemi. Ostatně to určitě Trump s Pompeem neměli ani v plánu. Potřebují Írán oslabený sankcemi jako bubáka pro bohaté arabské země v oblasti Perského zálivu. Tyto konzervativní arabské země pak Trump obratně vmanévroval do spojenectví s Izraelem. To je potřeba na jedné straně ocenit a připomenout, že z tohoto dealu mohou mít určitý prospěch i např. Palestinci, byť to zatím ještě nevědí.

Izraelci byli donuceni, s vidinou dohody s konzervativními arabskými státy, přerušit výstavbu izraelských vesnic na okupovaných arabských územích. Byli tak politicky donuceni konzervovat dosavadní demografickou strukturu těchto území s velkou převahou arabského obyvatelstva. Jinak řečeno, navázání dobrých vztahů s několika státy Perského zálivu donutí Izrael dříve nebo později také k dohodě s Palestinci.

Pokud přitvrzování vůči Kubě přineslo Trumpovi politický prospěch, vytvoření velkého bubáka, Íránu, a obratný postup Trumpa s Pompeem ve středovýchodní oblasti, mu příliš nových hlasů amerických židů v prezidentských volbách nepřinesl. Odhaduje se, že 70% amerických židů volilo Demokraty. Jinak řečeno, američtí židé mají své zájmy a jsou ve vztahu k Izraeli a jeho politice rozumně rezervovaní až kritičtí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele