Ještě před šesti lety, při desátém výročí počátku její vlády jsem ve své článku příliš neviděl možnost plného srovnání formátu kancléřky Merkelové s jejími velkými kancléřskými předchůdci. Na rozdíl od svého tehdejšího vyjádření si dnes ale nemyslím, že „za většinou z nich“ zaostává. Prostě patří mezi vynikající německé kancléře. Její styl práce byl a je velmi efektivní. Pravděpodobně efektivnější než u většiny z jejích předchůdců. To je možná způsobeno nejen její vysokou inteligencí, ale také schopností rychle vstřebávat nové poznatky a dělat správnou analýzu a syntézu nejrůznějších jevů ve společnosti. Je prostě původním povoláním vědkyně. A myslím, že to byla dobrá průprava pro její práci. Nechci zdaleka podceňovat rozsah problémů, pozici a složitost činnosti německého kancléře před čtyřiceti, padesáti či šedesáti lety. Ale s výzvami a složitostí problematiky, s níž se setkávala kancléřka Merkelová po šestnáct let, se to prostě srovnávat nedá.

Její politický styl byl efektivní i v tom, že si po celou dobu svého působení dokázala udržovat stabilní vysokou podporu veřejného mínění pro sebe a dlouhou dobu i pro svou stranu, CDU. Až v posledních měsících CDU strádá a ztrácí podporu veřejnosti, což je způsobeno jednoznačně chybami a postupem presumptivního spolkového kancléře za CDU/CSU, Lascheta, ve volební kampani. Díky těmto chybám a díky vitalitě lídra SPD Scholze klerikální strany zřejmě prohrají nedělní volby do Bundestagu. Může se lehce tát, že příští vládní koalici povede sociální demokrat. Ale ani v případě Scholze nebude možné, pokud se stane spolkovým kancléřem, očekávat diskontinuitu s politickým stylem kancléřky Merkelové.

Německo díky reformám předchůdce Merkelové, G. Schrödera, na které Merkelová obratně navázala, skvěle přestálo krizi let 2008 a 2009. Až do pandemie zaznamenávalo slušný hospodářský růst a dosáhlo až na neuvěřitelných 4,5% nezaměstnaných. A už před lety se dostalo do přebytkového státního rozpočtu. Díky tomu rostly mzdy i důchody a zvyšovala se životní úroveň širokých vrstev německého obyvatelstva.

V zahraničních vztazích, zejména v rámci Evropy, se kancléřka snažila strategicky navázat na Bismarckovu koncepci mezinárodních vztahů, uplatněnou po sjednocení Německa v roce 1871. Bismarck dalších dvacet let svého kancléřství po roce 1871 udělal vše pro to, aby silné a sjednocené Německo, zdaleka nejsilnější a rychle rostoucí evropská mocnost, nebudilo znepokojení dalších evropských mocností. A aby Německo bylo zúčastněno vždy v té nejsilnější velmocenské alianci na evropském kontinentu. Respektive, aby se nedostalo do obklíčení nepřátelských velmocenských uskupení v souhrnu silnějších států. Bismarckovi nástupci ke škodě Evropy a celého světa však změnili německou politiku a přivedli Německo dvakrát do světových válek, které prohrálo.