To vše se v zásadě stalo. Zvítězil A. Babiš. Záměrně neříkám, že zvítězilo hnutí ANO. Protože voliči A. Babiše prostě volili hnutí, které je s ním spjato. Strategicky vzato je toto Babišovo vítězství v krajských volbách, které do určité míry nese rysy tzv. Pyrrhova vítězství, dobrým východiskem pro volby do sněmovny v příštím roce. K těm všichni aktéři, včetně A. Babiše (toho na prvním místě), směřují. Pyrrhovo vítězství je to jednoduše proto, že v krajích, kde to jen trochu půjde, se budou všechny strany snažit dohodnout proti hnutí ANO. Je proto jen otázka, zda je možné, aby A. Babiš obhájil pozice pěti hejtmanů, které získal před čtyřmi lety. Osobně si myslím, že se mu podaří obhájit maximálně čtyři pozice.

Profesora Vondráka má ostatně jen jednoho. Ale i tak má hnutí ANO slušné šance, díky megalomanskému projektu nemocnice dosavadního hejtmana Čunka, ve Zlínském kraji a dále v Ústeckém kraji a zřejmě také v Karlovarském a Plzeňském kraji.

Pravice v těchto volbách vsadila na „tradiční“ lidoveckou strategii sdružování v nejrůznějších předvolebních aliancích, často rozdílných kraj od kraje. Pravice díky tomu posílila a posílili také Piráti, kteří dokonce v Jižních Čechách mají apetit ovládnout hejtmanství. Dá se říci, že Piráti jsou skokanem těchto voleb. Ale podobně posílila svou pozice také ODS. Pravice se nesporně poučila, že společný politický postup, vytváření předvolebních aliancí, jí svědčí. Ale současně se pravice také ubezpečila, že permanentní útoky na A. Babiše, přinášejí politický efekt a bude se tak této bludné strategie bez pozitivního programu držet až do sněmovních voleb.

Pro A. Babiše není vůbec nevýhodné, pokud se pravici podaří ve většině krajů vyšupačit hnutí ANO do opozice. Jednak může používat své oblíbené věty o podrazech, kterým čeští voliči rádi naslouchají. Kromě toho, český volič hledá vždy politickou rovnováhu. Pokud v krajských vládách bude nyní převažovat pravice, bude volič chtít něco jiného na centrální úrovni.

Problémem A. Babiše do budoucna je, že oba dosavadní političtí spojenci (ČSSD a KSČM), zejména pak komunisté, budu mít problémy dostat se do příští sněmovny. Prostě KSČM se dlouhodobě profiluje jako strana minulosti. A jako někdejší strana protestu je v paradoxní situaci, kdy je vlastně quasikoaliční vládní stranou. A to si vyžádá složité politické žonglování.

U sociální demokracie je tomu trochu jinak. Tím největším problémem, který tato strana má, je ztráta důvěryhodnosti, ke které došlo v průběhu sedmi let Sobotkova předsednictví. Nedodržování volebních slibů (církevní restituce ad.). Neschopnost komunikovat jinak velmi dobré výsledky Sobotkovy vlády v letech 2013 – 2017, které si tak s krytím svého mediálního impéria a schopností vynikající politické zkratky přivlastnil a politicky valorizoval A. Babiš. Sociální demokracie v době své vlády prohrávala marketingově na body, strategickou iniciativu převzal A. Babiš a postupně přebíral sociální demokracii a celé levici také její voliče.

Tedy největší problém, který musí sociální demokracie překonat je, jak navrátit ztracenou důvěryhodnost. Jak docílit toho, aby jí masy voličů opět věřily alespoň tak, jako tomu bylo v období, kdy jsem byl předsedou strany, tedy v letech 2006 – 2010. Předpokladem toho je ovšem jednota slov a činů, a to především.

Co musí sociální demokracie udělat především, aby zlepšila své volební výsledky ve sněmovních volbách alespoň na cca 7 až 8 %:

1)   vytvořit nový střednědobý (volební) program, směřující k novým zájmových a sociálním skupinám a zahájit o něm a k němu diskusi na lednovém sjezdu a poté s českou veřejností

2)   začít realizovat plán obnovy a modernizace strany podobně, jako tomu bylo v letech 2007 – 2009.

3)   zasáhnout v krajích s volebním výsledkem pod 5%. A to zejména v regionech na severozápadě Čech. Zejména Karlovarský a Ústecký kraj se ještě dlouho budou potýkat s dopady činnosti svých bývalých funkcionářů působících v ROPu Severozápad. Tito lidé jsou souzeni pro údajné machinace s evropskými dotacemi. Vlastně to znamená (či by to mělo znamenat) výpadek celé garnitury lidí, kteří jsou s touto praxí přímo  či nepřímo spojeni. Od Karlových Varů, přes Ústí až po Liberec je potřeba hledat nové mladé lidi, třicetileté či čtyřicetileté a zajistit na příštích kandidátkách také vysoký podíl žen.

4)   zvláštním problémem k řešení je Praha, resp. pražská organizace ČSSD. Pokud vedení strany neudělá změny v personálním složení ve vedení této organizace, v zásadě petrifikuje současný stav, kdy v Praze má ČSSD mezi 1 – 2% volebních preferencí. To je tak ohromný výpadek voličů, který by v celostátních volbách do sněmovny ostatní regiony lepším volebním výsledkem nedokázaly dohnat. Zatím vedení Prahy čeká na Godota a vstoupilo politicky vlastně do ilegality. Přitom pražská radnice páchá seriály hloupostí. Není ale nikdo, kdo by byl schopen to viditelně kritizovat.

5)   vytvořit skutečně profesionální analytické zázemí (i když se volební štáb pod vedením M. Haška o to do značné míry s úspěchem pokusil), a totéž platí i o marketingovém zázemí, které by mělo být zázemím především pro poslanecký klub. Pokud strana má být ve volbách za rok úspěšná, musí udržovat strategickou iniciativu a přicházet cíleně se silnými programovými návrhy. V poslaneckém klubu má k dispozici návrh zákona k financování komunální bytové výstavby a návrh zákona k omezení Airbnb. Tyto návrhy mají veliký politický potenciál a je potřeba se na ně plně soustředit a nést se i na vlně negativní publicity, kterou to vzbuzuje u některých zájmových podnikatelských skupin.

Ministři za ČSSD pochopitelně mají své marketingové zázemí na „svých“ ministerstvech, ale tyto činnosti a aktivity někdo musí koordinovat a dávat potřebné impulsy.

Celkově, i přes ztrátu pěti krajů, v nichž nebude ČSSD zastoupena (v Praze před dvěma lety se také nedostala do zastupitelstva), je volební výsledek o něco lepší nežli ten zatím nejhorší dosažený ve volbách do Evropského parlamentu. Ale je to hra malých čísel. Bohužel, současná sociální demokracie není schopná provést obnovu a regeneraci svých sil nějakou reformou tlačenou zdola, členskou základnou. Ta byla za sobotkovských časů v podstatě zdecimována. Řada zajímavých,  kreativních lidí ze strany odešla. Reforma strany proto musí proběhnout shora. Za účasti lidí jako je J. Hamáček a J. Maláčová. Fantazírování o nových kádrech, které stranu povznesou do nebývalé výše, není reálné. Stejně, jako není reálná  reforma strany zdola. Chce to jasný cíl a tím cílem je uspět v příštích sněmovních volbách s lepším volebním výsledkem, nežli byl ten 7% v roce 2017. Myslím, že je to dosažitelné.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.