O minulém víkendu jsem udělal trochu výjimku. V sobotu večer jsme navštívili krásný pražský koncert francouzské šansoniérky Mireille Mathieu. Mathieu jezdí do Prahy ráda. Připomenu, že poprvé sem přijela jako mladá jednadvacetiletá žena v roce 1967. Pamatuji se na to, byla jako zjevení. Tehdy jsem se na její pražské koncertní vystoupení dívali v televizi. A vzhledem k tomu, že se v jejím repertoáru objevila řada skladeb legendární Édith Piaf (zemřela v roce 1963), připadala nám MM jako reinkarnace této velké francouzské šansoniérky. 

Mathieu podle svých slov Prahu navštěvuje velmi ráda. A tentokrát při své návštěvě v Česku měla koncert také v Brně.

Mireille Mathieu bývá přirovnávána k těm nejzářivějším pěveckým hvězdám, jakými byli či jsou Paul Anka, Tom Jones, Charles Aznavour, Jacques Brel ad.

Čas je neúprosný. A s ohledem na její pěvecký výkon při koncertu, kdy vlastně dvě hodiny čistého času zpívala jednu píseň za druhou, bylo obdivuhodné, v jaké fyzické kondici Mathieu je. Slavná francouzská šansoniérka má údajně neselhávající, brilantní paměť. Dokázala své pražské koncertní vystoupení gradovat a myslím plně uspokojit těch téměř tři tisíce diváků, kteří za ní přišli do velkého sálu Kongresového centra v Praze.

Skvělé písně, skvělý přednes, skvělé aranžmá, osvětlení, orchestr, prostě jedinečný zážitek. Nevím, kolikrát ještě M. Mathieu k nám do Prahy přijede. Během zhruba 55 let své hudební činnosti nahrála Mathieu 1200 skladeb v jedenácti jazycích. V celém světě se prodalo na 150 milionů jejích alb (i já jsem si po skončení koncertu jedno koupil).

Publikum v kongresovém sále bylo povětšině publikem poučeným. Kromě Čechů, kteří dobře znali repertoár velké šansoniérky, tam bylo i hodně Němců a Francouzů. Všichni odcházeli spokojení s tím úžasným zážitkem, který jim dala tato fenomenální zpěvačka.

Dlužno říci, ž největší ovace se jí ovšem dostalo za písně, které kdysi zpívala Édith Piaf, za jejíž následovnici bývá Mathieu označována.

Úplně na závěr koncertu zvolila interpretaci snad nejslavnější písně É. Piaf, Je ne regrette rien (Ničeho nelituji).

Vlastně je úžasné, když umělec s tak dlouhou, více než padesátiletou kariérou může ukázat to nejlepší ze svého rozsáhlého repertoáru. A tak si lidé užili i její Acropolis Adieu, tedy píseň, kterou jsem měl jako mladík velmi rád.

Druhým zážitkem víkendu bylo pro mě derby Slavia vs. Sparta. Průběh derby byl tentokrát poněkud jednostranný. Ale pokud někdo hledal pozitivní emoce a podívanou, bylo dobré, když přišel na své místo na tribuně již deset minut před začátkem zápasu. Mladá houslistka zahrála s entusiasmem a krásně hymnu Slavie. A pak paní Masopustová, manželka slávisty Lukáše Masopusta, absolventka konzervatoře, zazpívala skvěle českou národní hymnu.

Slavia v tomto utkání přehrála Spartu 4:0. Je to nejvyšší ligové vítězství Slavie od října 1948, kdy za ní nastupoval ještě legendární Josef Bican. Slavie po chybě mladého stopera Sparty Vitíka (19 let), dala svým útočníkem Jurečkou gól, který předznamenal další charakter zápasu. Prostě Slavia byla v neustálém tlaku po celý první poločas. Byla asertivní, její hru zdobily individuální výkony celé řady hráčů. Na prvním místě to byl útočník Jurečka, který jeden gól dal a na jeden nahrál. Skvělé výkony podali také Hromada, Lingr, který dokáže strhnout své spoluhráče a zvolna se stává jedním z vedoucích elementů mužstva. Vynikající byli Masopust, Ousou a při jednom jediném vážném zákroku ukázal brankář Kolář, že je zpátky a že se vrátil do špičkové formy, kterou měl před dvěma až třemi lety.

Trenér Trpišovský připravil Slavii na tento zápas skvěle do nejmenších detailů. Ale zápas museli odehrát hráči a ti chtěli hrát a hráli výtečně. Pokud bude Slavia hrát v této formě i poslední dva zápasy ve skupině Konferenční ligy, nemůže ji nikdo z obou zbývajících soupeřů porazit.

Par slov k Spartě. Sparta vstoupila do sezóny oslabena o dva klíčové hráče: Hložka a Hancka. Čekat po takovémto oslabení, že tým bude dělat zázraky, je prakticky nemožné. Možná, že trenér mohl udělat víc. Možná, že Sparta mohla tak, jako Plzeň ve svém posledním zápase v Edenu na jaře, hrát zanďoura, tedy na obranu. Sparta se ale od první minuty, bohužel jen do té páté minuty, pokusila sehrát se Slavii otevřenou partii. Čekat ale od hráčů, kterým je kolem dvaceti let, že budou podávat v každém zápase vyrovnané výkony a že budou dokonce Spartu táhnout nejlépe podle jejích fanoušků k titulu, je nereálné. Konec konců Slavia, když v zimě na přestupy pustila klíčového špílmachra Stanciua do Číny a střelce Kuchtu do Ruska, se s tímto oslabením v jarní části ligy také nedokázala vyrovnat.

Nevím, jestli je Sparta na dobré cestě, jak říká její dánský trenér Priska, ale některé zápasy zahrála výtečně a řada individualit v mužstvu prostě je a dá se s nimi pracovat. Při nepřítomnosti dnes klíčového hráče L. Krejčího na hřišti nebyl nikdo, kdo by vlastně mladému stoperovi Vitíkovi po jeho školácké chybě, po níž padla první branka Slavie, řekl, je to fotbal, to se stává, hrajeme dál. Vyrovnáme a vyhrajeme. Nechali mladého chlapce se trápit, což se projevilo několika zkaženými přihrávkami, přičemž Vitík je hráčem, jehož velkou předností je právě přesná přihrávka.

Prostě dobře fungující teamwork je organismus, kde se hráči dokážou navzájem povzbudit. A to sparťané v tomto zápase neuměli.

A protože derby Sparty se Slavií jsou věčná, již příští (305.) derby může dopadnout jinak. Sparta jistě bude v zimním přestupním termínu hledat doplnění svého hráčského kádru o nové hráče. Musí řešit také situaci svých brankářů. Má jich t.č. pět a zřejmě ten nejlepší z nich (Nita) nemá vůbec šanci, aby do branky nastoupil.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele