Většina území provincie je na náhorní plošině pod horami, které je oddělují pásem zhruba 100 km širokým od pouště na severu, která pak zřejmě volně přechází do poušti Gobi v Mongolsku tak, jak jsme se to učili v zeměpisu. Podnebí v provincii je v létě suché, slunečné. A já jsem byl vlastně pozván, abych se setkal s místními vinaři v rámci mezinárodního veletrhu vín, jehož další ročník bude v České republice. K tomuto článku přikládám své předem připravené vystoupení, které jsem měl pro účel slavnostního zahájení tohoto veletrhu. Slavnostní zahájení se ale nekonalo, neboť země je dnes plná jiných oslav s ohledem na blížící se sedmdesáté výročí vyhlášení Čínské lidové republiky (ČLR). A tak jsem toto vystoupení v anglickém jazyce improvizovaně sdělil vybrané skupině čínských vinařů, s nimiž jsem strávil slavnostní večeři. Večeři samozřejmě spojenou s ochutnávkou místních vín. Dnešek jsem věnoval návštěvě několika vinařství. Konkrétně se jednalo o tři vinařství, z toho dvě vinařství na evropské poměry s mimořádně rozsáhlými plochami vinic a výrobního zázemí. Jedno vinařství je s plochou vinic 1300 ha a druhé s plochou vinic 1500 ha. Kromě obřích financí od lokální vlády nešetřili s penězi do projektu ani soukromí investoři. Jeden vložil téměř 50 mil. eur a druhý přes 90 mil. eur...

Zmíněné rozloze také odpovídá produkce obou vinařství v řádech milionů lahví ročně, umisťovaných nejen na čínském trhu, ale i v zahraničí a také v řadě evropských zemí. Třetí vinařství bylo podnikem svého druhu. Je to vinařství vlastněné francouzskou firmou Chandon et Hennessy, která také v čínských podmínkách vyrábí šumivá vína.

Musím říci, že všechna vína, která jsem ochutnal, byla na vysoké úrovni, ale samozřejmě pro český a většinu evropského trhu zcela bezejmenná. A značka vína prodává.

Vinařství v provincii Ning-sia vznikala v posledních 25 – 30 letech. Nemají tedy dlouhou tradici, ale využívají nejmodernější technologie a vědecké poznatky a znalosti podle novozélandských, francouzských a německých vinařů. Všechna tato vinařství i další, která jsem neviděl, vznikla na půdě polopouštního charakteru a jsou zavlažována obrovským množstvím vody přiváděným desítky kilometrů ze Žluté řeky. Samozřejmě nejsou zavlažovány jen vinice, ale i široký okolní pás území, kde jsou již dnes poměrně vzrostlé stromy a keře, jejichž úkolem je zadržovat písek. Musím říci, že je to ohromný kultivační projekt, podporovaný provinční vládou a je potřeba jej vidět, aby tomu člověk uvěřil. Nechtěl bych vypadat jako Julius Fučík, který po jedné ze svých návštěv Sovětského svazu napsal knihu: „V zemi, kde zítra již znamená včera“. Sám jsem tuto knihu považoval za jednu z nejprolhanějších v oboru politické literatury.

Po dlouhých letech jsem se dostal do jiné oblasti nežli je východ Číny s bohatými provinciemi a bohatými městy, jako jsou Peking, Šanghaj či Chang-čou. Musím konstatovat, že provincie Ning-sia je velmi slušně vybavená dopravní infrastrukturou, dálnicemi. Také její hlavní město s více než dvěma miliony obyvatel je vzhledné, ale má zejména mimořádně široké bulváry, úžasné parkové úpravy a rozsáhlé plochy zeleně. Je to zřejmě jedno z nejpříjemnějších velikých měst pro život v Číně, neboť v této provincii vlastně není těžký průmysl a tedy ani znečištěné životní prostředí. Velká část elektrické energie je vyráběna četnými větrnými elektrárnami. Na mnoha místech je vidět jejich rotující vrtule. V provincii Ning-sia je významný potravinářský průmysl, vycházející z chovu ovcí a také z pěstování vinné révy. Voda hlavního města provincie je zřejmě jedna z nejlepších v Číně, neboť přichází z vodních zdrojů v nedalekých horách.

Je dobře, že jsem viděl další stránku života nejlidnatější země světa a přiznám se, že mě v dobrém slova smyslu šokovaly projekty, kultivující rozsáhlá území polopouště měněné v úrodnou půdu. Viděl jsem také u jednoho vinařství vybudované nové město, kde jsou ještě neobsazené byty v moderních domech tak, aby lidé nemuseli jezdit daleko do práce.

Jedna z vinařek, se kterou jsem včera hovořil a jejíž vinařství má, jak jsem viděl na fotografii, podobu zámku na Loiře, vyváží svá vína do 46 zemí světa a ráda by je vyvážela také do České republiky. Zkrátka byla a vlastně to ještě je zajímavá cesta. Jsem rád, že jsem ji podniknul.

Proslov Jiřího Paroubka na Mezinárodním veletrhu vín v čínské provincii Ning-sia:

Dámy a pánové,

velmi mě potěšilo, že mně organizátoři výstavy vín v provincii Ning-sia pozvali k účasti na této společensky významné akci.

Přiznám se, že mě to potěšilo z několika důvodů. Jednak proto, že jsem se problematice restauračního stravování věnoval již v rámci studia na Vysoké škole ekonomické. A poté také řadu let v největším státním podniku restauračního stravování v České republice. Tento celek podnikal v oblasti restauračního stravování v centru Prahy. Byl jsem sice ekonomem, ale samozřejmě jsem se seznamoval, už jako čerstvý absolvent vysoké školy mj. s kvalitními českými víny. A také, i když vína z dovozu tehdy byla u nás málo dostupná, jsem samozřejmě ochutnával zejména francouzská a italská vína. Jen tak mimochodem, do podniku v centru Prahy, kde jsem působil, byly přímé dodávky vín z českých produkčních oblastí do čtyřiceti jeho vináren.

Za další, víno mě vždy osobně zajímalo, rád jsem jej pil. Dával jsem mu přednost před lihovinami a pivem.

Zejména v posledních třiceti letech se mi otevřel vlastně celý vinařský svět. Do roku 1989 byla u nás prakticky neznámá skvělá vína například z Jižní Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, z Chile či z Argentiny anebo z Kalifornie. Proto jsem si také začal někdy před třiceti lety vytvářet vlastní sbírku vín. V poslední době už mně do ní vína spíše přibývají, protože je mi líto tahle skvělá vína pít a už nemám ani takovou vlastní spotřebu. Tento svůj koníček bych nazval sběratelstvím vín. Má sbírka v tuto chvíli čítá několik set lahví. Samozřejmě, že v posledních letech do ní přibyla i vína z poněkud, pro mě do té doby neznámých, vinařských oblastí. Mám na mysli např. vína mexická, uruguayská, brazilská, libanonská, řecká, portugalská a v neposlední řadě také čínská. Budu – li zcela otevřený, musím říci, že ve vinařství je jasně vidět, jak globalizace pomáhá kvalitě i ceně produktu určeného pro spotřebitele. Kvalita vín se obecně vzato za posledních 20 – 30 let ohromně zvýšila. Kdo chce být konkurenceschopný na zahraničních trzích, ale také na trhu domácím, musí mít velmi dobrou kvalitu vína a ještě k tomu přístupnou cenu. Samozřejmě, že u spotřebitelů vína se projevuje také veliká diferenciovanost zájmů, podle jejich společenského statutu a podle jejich příjmových možností. Zkrátka, část spotřebitelů bude z prestižních důvodů nakupovat dražší nebo dokonce nejdražší vína, protože vysoká cena je pro ně zárukou vysoké kvality. Nedůvěřují vínu s nízkou cenou. Já jsem v posledním roce a půl navštívil například ve Francii dvě skvělé vinařské oblasti, kde se vína prodávají ve zcela rozdílných cenových polohách. Je to jednak Burgundsko, stejně jako oblast kolem města Bordeaux, je ve Francii oblastí zřejmě s nejdražšími a nejprestižnějšími značkami vín (odmyslím-li šumivá vína z oblasti Champagne). Je to také Provence, která má také velmi kvalitní vína a kde za láhev vína zaplatíte zlomek toho, co za láhev vína v Burgundsku či Bordeaux. Samozřejmě, že francouzská a například italská, ale také španělská či německá vína mají ohromnou tradici v pěstování. Vinaři v těchto a dalších zemích se opírají o staleté zkušenosti předků a to je jejich obrovská konkurenční výhoda. Také v České republice má pěstování vinné révy dlouhou tradici. Téměř 700 let - přibližně od poloviny 14. stol., kdy pěstování révy v Čechách zavedl český král a římský císař Karel IV. Upřímně řečeno, klimatické podmínky v centru Evropy nejsou a nebudou nikdy tak příznivé, jako je tomu v největších produkčních oblastech Francie, Itálie, Španělska či Balkánu a dalších zemí. Nicméně v posledních 30 letech se velmi dobrá kvalita českých vín ještě zvýšila využitím dostupných produkčních zkušeností zejm. západoevropských a jihoevropských vinařů.

V posledních několika letech jsem navštívil asi desetkrát Čínu. A při svých návštěvách jsem pochopitelně jako velký milovník čínské kuchyně vyžadoval k jídlům také místní produkty – nápoje. Zejména pak čínské révové víno a také čínské rýžové víno. Přiznám se, že mně oboje chutná. Vím, že v Číně existuje několik produkčních oblastí pěstování vinné révy a četl jsem také, že čínští producenti vína mají větší pracnost při výrobě vína nežli producenti v jiných zemích. V takovém Španělsku nebo na jihu Francie nikdo nemusí např. zakrývat vinnou révu před silnými mrazy. Prostě péče o vinnou révu není v Evropě tak pracná jako v Číně.

Snad nejpozoruhodnější změnou ve vinařském zeměpisu světa je v poslední době prudký vzrůst zajmu jak o pití vína, tak i o jeho výrobu v mnoha částech Asie, která kouzlu vína tak dlouho odolávala. A to platí zejména pro Čínu. Čína má dnes zhruba 800 000 ha vinic v několika produkčních oblastech. A ČLR by se za dva roky měla stát světovou dvojkou ve spotřebě vína, a to za Spojenými státy a před Francií. Přitom Číňané v posledních letech spíše opomíjeli vlastní vína, neboť jejich spotřeba v Číně klesala a naopak rychle rostl dovoz vín ze zahraničí. Myslím, že čínští vinaři určitě udělají kroky k tomu, aby toto změnili. Je zřejmé, že v Číně se mění s rostoucí životní úrovni spotřební zvyklosti lidí a lidem v početné střední třídě (odhaduje se na několik set milionů lidí) a v příjmově nejvyšších vrstvách čínské společnosti, bude vzrůstat spotřeba vína, která je zatím v zásadě mizivá (v přepočtu na jednoho obyvatele). Pro čínské i zahraniční vinaře jsou proto na zdejším trhu do budoucna ohromné příležitosti. Ale čínský spotřebitel bude hledat, tak jak je tomu na Západě, také u vína ten nejlepší poměr mezi kvalitou a cenou. Přeji čínským vinařům, kteří v mezinárodním srovnání, na mezinárodních soutěžích, dosáhli v posledních letech několika pozoruhodných úspěchů, aby pokračovali ve zvyšování kvality i objemu produkce vína. Věřím, že se jim to bude dařit a věřím, že se svým vínem výrazně prorazí také do světa.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele