Pokud je uváděn jako největší současné nebezpečí pro naši zem mezinárodní terorismus, těžko budou k jeho eliminaci použity například americké vrtulníky od společnosti Bell Helicopter za téměř 15 mld. Kč. Anebo nové radary z Izraele za téměř 3 mld. Kč. Případně dva nové letouny CASA ze Španělska. Doufejme, že armáda tentokrát bude mít po jejich nákupu kam tyto letouny umístit. Po posledním nákupu letounů CASA před lety, neměla armáda k dispozici pro jejich uschování ani dostatečně dlouhé haly. Připomínám, že celá věc jejich předchozího nákupu se stále ještě řeší s bývalou ministryní obrany Parkanovou u soudu. V příštím roce se očekávají podpisy dalších smluv na dodání bojové techniky v řádech souhrnně desítek miliard. To bude např. smlouva na dodávky pásových bojových vozidel pěchoty. Další peníze půjdou na nákup nových děl, či protiletadlového kompletu Shorat. Nebo systému řízení palby. A to ještě není všechno. Armáda chce budovat kybernetické síly, vytvořit výsadkový pluk a prapor bezpilotních systémů, tedy vlastně dronů. To, že chce nové zbraně náčelník generálního štábu, se dá ještě plně pochopit. Každá armáda vždycky touží po nových zbraních.

Je jen škoda, že Česko si nemůže vzít zřejmě příklad z Kostariky, která armádu kdysi zrušila. Nejen, že Kostarika šetří ohromně vysoké částky za provoz a vybavení armády. Je tedy i díky tomu ekonomicky nejstabilnější zemí celé Latinské Ameriky. Jde také o to, že na rozdíl od jiných jihoamerických zemí se Kostarice vždy vyhýbaly vojenské převraty. Berme tedy jako fakt, že armáda bude požadovat novou výzbroj vždy. Jsouce podpořena nesmyslným stanoviskem amerického prezidenta Trumpa, který se dožaduje, aby jednotlivé členské země NATO vynakládaly na svou obranu 2% z HDP. A to jsou opravdu obludné částky v rozsahu v současnosti v objemu cca 100 mld. Kč ročně. Špatné bylo již to, že prezident Zeman s tímto principem souhlasil před několika lety, a to na základě mandátu Sobotkovy vlády, na summitu NATO v Irsku.

Otázka zní, proti komu vlastně zbrojit. Čína je daleko, neprojevuje žádné agresivní sklony a brání si jen poměrně úzký perimetr svých zájmů v Jihočínském moři, což lze pochopit. A jak to vypadá, dokáže se dohodnout na využití potenciálu tohoto moře i se svými sousedy. Ostatně, co je nám do nějakého sporu na druhém konci světa? Vůbec nic.