Nebývá obvyklé, abych se častěji shodoval v názorech na zahraniční politiku státu s K. Schwarzenbergem. Ale je to již několikerý případ v posledním roce, kdy musím konstatovat, že s ním mám na věc identické názory. Pokud jde o ministra Petříčka, myslím, že to byl zatím zřejmě jeho nejzdařilejší počin ve funkci ministra zahraničí. Je potřeba také tiše připomenout, že tito tři muži ve společném článku neudělali nic jiného nežli to, že zasadili jasnou politiku Evropské unie, pokud jde o řešení palestinsko-izraelského konfliktu, do kontextu českých národních zájmů.

Přitom článek nevyužívá žádné těžké kalibry ke své argumentaci, jakými jsou například četné rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které řeší otázku izraelsko – palestinských, či šířeji izraelsko – arabských vztahů.

Připomenu jen jednu z mnoha rezolucí, tu poslední rezoluci Rady bezpečnosti OSN 2334 ze dne 23. 12. 2016 "k izraelským osadám na palestinských územích okupovaných od roku 1967, včetně východního Jeruzaléma"....Tato rezoluce Rady bezpečnosti byla přijata čtrnácti hlasy k nule, přičemž Spojené státy, vedené v té době ještě Obamovou administrativou, se zdržely hlasování. Takže pro tuto rezoluci hlasovali kromě Ruska a Číny také dvě západní velmoci: Francie a Velká Británie. V rezoluci se konstatuje, že praxe výstavby izraelských osad na okupovaných palestinských územích představuje „zjevné porušení mezinárodního práva“ a nemá „žádnou právní platnost“. A dále se v textu říká, že „osidlování (myslí se výstavba izraelských osad na okupovaných územích – pzn. autora) ohrožuje dvoustátní řešení". Řekněme si otevřeně, že Izrael se vydal již před lety na cestu změny demografického složení obyvatelstva na okupovaných arabských území. Tedy, východního Jeruzaléma a západního břehu Jordánu. Ve východním Jeruzalémě se Izraeli již podařilo změnit demografickou strukturu obyvatelstva tak, že většinu jeho obyvatel dnes tvoří Židé a nikoliv Arabové.

Prostě Izrael se rozhodl jít politikou hotových faktů, tedy stavět mezinárodní společenství před hotová fakta.

Na straně kritiků článku tří ministrů zahraničí se objevil nepřekvapivě prezident Zeman. Jeho izraelofilská pozice je dlouhodobá a vymyká se často racionálnímu chápání. Možná, že by ale mohl poučit svého trumberoidního mluvčího, že používat výraz „rána dýkou do zad“ ve vztahu k demokratickým politikům, autorům zmíněného článku, je naprosto nevkusné, ba nechutné. Výraz Dolchstoß používali s oblibou nacisté, ve vztahu k demokratickým, především sociálně demokratickým politikům, kteří byli u uzavření příměří se Spojenci na konci I. světové války a dále u vzniku Výmarské republiky.

Také premiér Babiš se vydal cestou kritiky hned dvou ministrů své vlády. Mou otázkou je, jaké koncese pan premiér udělal Američanům ve věci podpory neuskutečnitelného a nerealistického Trumpova plánu pro urovnání vztahů na Středním východě. Tři ministři zahraničí to sice ve svém článku výslovně neříkají, ale nabádají k jinému, realistickému řešení.

Vrcholem všeho ovšem je článek Babišova předsedy sněmovny Vondráčka, který jistě napsal někdo jiný. Jeho článek v zásadě nabádá k nerespektování mezinárodního práva s tím, že prý „Mezinárodní právo…však konflikt zabetonovalo, blokuje jeho řešení v představách politiků a neumožňuje vycouvat ze slepých uliček, do kterých se dostali". A že prý vlastně Izrael musí „…rozšířit izraelskou jurisdikci na část (palestinského) území, kterou Izrael z bezpečnostních důvodů nemůže opustit“. Předseda sněmovny tedy hájí anexionistickou politiku Izraele a v zásadě kašle na rezoluce OSN a RB OSN a na mezinárodní právo.

A pak je zde další parta výtečníků, vedená M. Topolánkem, která vyčítá Petříčkovi jeho údajnou pasivitu v čele resortu. Že prý by měl ministr zahraničí konečně rozhodnout o přestěhování české ambasády do Jeruzaléma. Mou otázkou je, kolik že zemí EU by se k této M. Topolánkem požadované aktivitě připojilo. Proč bychom se měli mýlit se Spojenými státy, Austrálií, nějakou banánovou republikou či drobnými tichomořskými státy, zcela závislými na zahraniční, tedy americké pomoci. A proč bychom se vlastně měli vzdávat korektních vztahů s muslimským světem, který tyto činy současné americké administrativy velice bedlivě sleduje. Není kam spěchat. Ministr Petříček v této věci dobře činí. A pánové z této iniciativy by měli přemýšlet, zda ještě hájí české národní zájmy. Anebo jen jednostrannou a nevyváženou iniciativu amerického prezidenta, který už za tři čtvrtě roku může být bývalým americkým prezidentem.

Všichni tři ministři zahraničí jistě čekali mediální smršť, která skutečně přišla. Závěrem chci ocenit jejich politickou odvahu a také jejich vyváženou politickou argumentaci v celé věci. Vážím si jí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele