Když v roce 2011 vypuklo v Sýrii tzv. arabské jaro, do té doby s Asadovou Sýrií spřátelené Turecko se ihned od Asada odtáhlo. Předpokládalo, že Sýrii bez problému ovládne Muslimské bratrstvo, za jehož patrona se ostatně Erdogan veřejně vyhlašoval. Jak dopadlo angažmá Muslimského bratrstva v Egyptě, všichni víme. Po zahájení islamistických experimentů zasáhla v Egyptě armáda a zničila islamistické politické  struktury. To znamenalo ve svém důsledku strčit do vězení  i prezidenta, který vzešel z Muslimského bratrstva a ze svobodných voleb.

V kadlubu syrské války bylo Muslimské bratrstvo zlikvidováno velmi rychle a to přičiněním jak Asadovy armády, tak extremistických islamistických skupin. Ani prezident Erdogan nechápe, podobně jako Američané a celý Západ, že Asad představuje od začátku bojů v Sýrií  jedinou alternativu sekulárního státu, kterou si přeje drtivá většina Syřanů.

Turci, aby neztratili vliv v Sýrii, začali  dodávat zbraně jiným islámským extremistům, kteří přicházeli do Sýrie ze všech koutů světa. A tak, jak probíhaly boje v Sýrii, a Asad s podporou Rusů v zádech, která spočívala především v efektivních úderech ruského letectva, vyhrával jednu bitvu proti islamistům za druhou, způsobilo jeden veliký problém.  Ve svých důsledcích to znamenalo, že se všichni zbývající islamisté poražení v jiných koutech Sýrie sešli v provincii Idlíb.

Základní otázka nyní je, co teď s nimi. Erdogan by měl splnit dohodu a zajistit odzbrojení islamistů a tedy jejich rozpuštění. K tomu se zavázal a  toho zřejmě není schopen. A nebo to není ochoten udělat. Nebo spíše obojí. To, co chtěl, tedy 40 km koridor u syrsko-turecké hranice, v němž nebudou operovat ozbrojení kurdští bojovníci, tak dohodou dostal a zajistil si tak, že Kurdové ze Sýrie nepodpoří vojensky Kurdy v Turecku. A to není málo.

Teď si ale Erdogan chce na Asadovi a Rusech vynutit, aby ponechali na syrském území enklávu, v níž bude platit středověké  právo šárija a vládnout islamisté. Turci jsou vlastně dnes protektory Al Káidy a dalších islamistů. Jsou však také členy NATO a přitom zkoušejí trpělivost Ruska, kam až hodlá ustoupit. To, že by ze sebe Putin a Rusové nechali udělat Erdoganem kašpárky, lze těžko očekávat. A upřímně, pokud souhlasíme všichni s názorem, že je potřeba udržet Sýrii jednotnou a suverénní, pak Turci, a islamisté z celého světa včetně jejich rodin,  nemají v Sýrii co pohledávat. Je potřeba islamisty repatriovat do mateřských zemí a v tom by měl sehrát Erdogan svou roli. Pokud souhlasil před časem s odzbrojením této chásky, pak musí nutně přijít další krok a tím je export islamistů ze Sýrie pryč.

Erdogan se ovšem snaží zaměstnat i EU, především východní země sousedící s Tureckem. Z uprchlických táborů na východě země převážejí turecké autobusy zoufalé  Syřany přes celé Turecko na řecké a bulharské hranice. Obě země se snaží zabránit proniknutí nechtěných ilegálních imigrantů do Evropy.

Erdogan uzavřel s EU v roce 2016 smlouvu, kde se zavázal, že zajistí,  aby uprchlíci ze Sýrie a z dalších zemí nepronikali přes turecké hranice  do Evropy. A dostal od EU velmi tučnou dotaci, aby tento svůj závazek mohl uskutečnit. EU i pod tlakem současných událostí, kdy je zřejmé, že „paša“ sleduje jen své úzké politické zájmy by měla věci řešit zásadně. Toto řešení spočívá ve vytvoření společných evropských ozbrojených sil, dostatečně mobilních na to, aby mohly zasahovat v kterékoliv zemi EU, a to podle potřeby a na vyžádání vlád. Řekové a Bulhaři by to v těchto dnech i následujících týdnech, velmi uvítali.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele