Ideální fiskální stav je takový, že je státní rozpočet buď přebytkový anebo alespoň vyrovnaný. To jsme zažili za předchozích vlád B. Sobotky a A. Babiše. Bohužel, v covidových letech bylo docilováno vysokých schodků státního rozpočtu a zdá se, že v letošním roce, přes opačná vyjádření, dosáhne schodek státního rozpočtu nejméně 400 mld. korun. Pokud se někdy v budoucnu, některá budoucí vláda, bude chtít vrátit k vyrovnanému či dokonce přebytkovému rozpočtu, musí projevovat zdrženlivost ve výdajích. A pokud jde o příjmy, promítat do nich princip solidarity tak, aby se neúměrně nezvyšovala společenská nerovnost.

Těžko si dnes představit, že by současná vládní koalice chtěla provést zreálnění daně z příjmu fyzických osob (DPFO), kterou v závěru roku 2020 unisono prohlasovaly tehdy opoziční ODS s hnutím SPD, ale také s tehdy vladním hnutím ANO po správném zrušení superhrubé mzdy. Toto nešťastné rozhodnutí připravilo státní rozpočet o každoroční příjmy ve výši cca 100 mld. Kč. Zrušení EET v příštích letech bude každoročně znamenat úbytek 15 mld. Kč rozpočtových příjmů. Pokud se má do státních financí vrátit pořádek, který v nich panoval v letech 2014 – 2019, je potřeba především udělat inventuru výdajů státního rozpočtu. Podívat se reálně na výdaje, které současná vláda, zejména v oblasti zbrojení, chce uplatnit. Namátkou vyjímám jen představu vlády o nákupu 50 německých tanků Leopard a 30 amerických stíhaček Phantom v souhrnné hodnotě 100 mld. Kč. To vše v situaci, kdy má ČR k dispozici 14 obstarožních Gripenů, které dokáží přelétnout území ČR během 6 minut a když je potřeba tak hlídkují (jako nyní) nad Slovenskem a někdy také nad pobaltskými státy.

Německé tanky jsou tak těžké, že jen svízelně bude možné zajistit jejich přepravu po českých silnicích. Nosnost řady českých mostů by se s ohledem na váhu tanků musela upravit. To by si vyžádalo další miliardy ze státního rozpočtu, coby jakési druhotné výdaje vyvolané nákupem Leopardů. Ale k čemu vlastně útočné zbraně? Proti komu?

A nyní k daním…

V roce 2008 uplatnila vláda ODS, vedená M. Topolánkem tzv. rovnou daň, a to ve formě tzv. superhrubé mzdy. Ta byla tak trochu podvodem na voliče, ale daňově ulevila bohatým. Naopak, navýšením DPH, zejména potravin a zboží základní potřeby obecně, převedla daňové břemeno na střední vrstvy a chudé.

Podle mého názoru bychom se měli vrátit ke „klausovskému algoritmu“ daní z příjmu, tedy k progresivnímu zdanění. Daňová progrese existovala již před příchodem soc. dem. vlád, byla tedy zavedena již vládou V. Klause. A bylo to správné rozhodnutí, vycházející z dobrých západoevropských zkušeností. Kdyby nebylo nešťastného experimentu Topolánkovy vlády v roce 2008, jenž v modifikované podobě trvá vlastně do dnes, bylo by možné upravovat daňovou progresi podle reality společenského vývoje. To znamená, např. posunovat daňová pásma, upravovat procenta daňových sazeb v těchto daňových pásmech apod. Prostě daňový systém u nás se nevyvíjel v posledních čtrnácti letech organicky, ale bylo do něj zasahováno vždy utilitárně a de facto improvizovaně.

Takové jsou i dnešní úvahy ministra financí Stanjury o zdanění „superzisků“ energetických firem a možná také bank, kterých tyto subjekty dosahují v důsledku na české poměry astronomické inflace.

Druhou věcí, kterou by se vláda měla okamžitě zabývat, je uplatnění zvláštní daně na dividendy zahraničních firem, které v nejúspěšnějších letech odváděly z republiky svým zahraničním mateřským firmám až 300 mld. Kč dividend. V těch nejbližších letech to bude v odhadu 200 – 250 mld. Kč. Proč by z této sumy nemohla např. třetina zůstat v republice.

Vláda by o tom měla jednat s Evropskou komisí. Odvody financí mimo republiku jsou podstatně větší, než kolik dostává naše země peněz z fondů EU. A zahraniční firmy se u nás musí cítit jako v daňovém ráji. Levně nakoupily, ať už banky anebo průmyslové podniky, a dlouhodobě z nich dosahují vysokých zisků a dlouhodobě z nich platí nízké daně. Takže mimořádná daň z dividend dává ekonomický smysl a je opodstatněná.

Stejně tak dává ekonomický smysl daňová progrese u DPFO s ročními příjmy např. nad 2 či 2,5 mil. korun. Tato částka je násobkem průměrné mzdy, na kterou nedosahuje 70 % našich občanů. Takže souhrnně řečeno, daňová progrese u korporátní daně a také u DPFO. Pochopitelně zdanit mimořádnou daní také inflační příjmy u firem v oborech, kde se inflační nárůsty nejvíce projevují (energetika, banky).

Ve zmíněné vydajové inventuře si zvláštní přístup zaslouží také tzv. „měkké projekty“, placené ze státního rozpočtu. Zkušenosti z kauzy Hlubuček ukazují, že potřebujeme silné, kvalifikované a na politických vlivech nezávislé úřednictvo. Ukazuje se také, jak ohromné rezervy musí být u tzv. „měkkých projektů“ typu IT, digitalizace apod. Pokud se jako vosy na med vrhají na veřejné zakázky tohoto typu různí Hlubučkové a jemu podobní političtí predátoři, ukazuje se, jak velké rezervy ve výdajích tohoto typu jsou.

Vláda by také k urychlení modernizace země měla zvážit odpisovou politiku státu. Odpisy u modernizačních investic typu robotizace, automatizace, digitalizace, by mohly být 100% už při zavedení investice do provozu, což by urychlilo technologický pokrok v českém průmyslu.

Vláda stojí před závažnými rozhodnutími ve fiskální oblasti. Je bohužel, determinována ideologicky sebetraumatizující představou o nezvyšování daní. Toto heslo, tato scholastická představa o neměnnosti v oblasti ekonomiky a také fantaskní představy o navyšování zbrojních výdajů v ročním státním rozpočtu z dnešních 92 mld. Kč na 150 – 170 mld. během pouhých dvou let ukazují, že se vláda dostává do rozpočtové slepé uličky. A bude výší deficitu státních financí následovat nejspíše Babišovu vládu z let 2020 a 2021, kterou tak vehementně kritizovala.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele