Opozice u Ústavního soudu sice napadla některé konkrétní reformní kroky, které byly součástí výše zmíněného balíku zákonů, a v těchto případech vesměs uspěla, ale nepodala stížnost na obsah celého balíku zákonů, tedy na všechny zákony, které byly součástí tohoto balíku.

Je také potřebné dodat, že opozice částečně uspěla – na rozdíl od toho, jak rozhodnutí soudu interpretují některá média – i v případě výše zmiňované stížnosti na schvalovací proceduru. Soud ji dal za pravdu v tom, že poslanecká většina nemůže libovolně ohýbat pravidla rozpravy a hlasování, ale nakonec usoudil, že v daném případě nebylo porušení tak závažné, aby bylo třeba zrušit celý balík reformních zákonů, který byl s pomocí ne úplně správné hlasovací procedury přijat.

Podobně zkratkovité výklady, kde se míchají hrušky s jablky, můžeme zaznamenat i v případě komentářů na adresu zmatků okolo registrace kandidátů pro první přímou volbu prezidenta. V tomto případě máme co do činění s problémy, které vytvořil nejasně formulovaný prováděcí zákon pro přímou volbu prezidenta, který umožňuje různé výklady pro ověřování platnosti hlasů na peticích podporujících kandidaturu toho kterého kandidáta.

Někteří komentátoři už napsali, že problémy, které vznikly kvůli nejasnostem v prováděcím zákoně, ukazují, že přechod od nepřímé volby prezidenta, která se v letech 2003 a 2008 zvrhla ve frašku, k volbě přímé byl chybou. A že tedy bylo lepší zůstat u volby nepřímé a pracovat na odstranění problémů, které ji provázely.

To je platný argument, ale v rovině, která nemá nic společného s druhem problémů, které prozatím doprovázejí přímou volbu. Jinými slovy, v ústavní a politické rovině lze samozřejmě vést obecné diskuse o tom, zda je v českém kontextu přímá volba lepší či horší než volba nepřímá, a až budeme mít konkrétní zkušenosti s přímou volbou, také diskuze porovnávající zkušenosti z obou druhů voleb prezidenta.

Problémy s nepřímou volbou, které vedly většinu médií a politiků k její kritice, byly ovšem převážně politické. Jakkoliv i v případě nepřímé volby se vyskytly otázky týkající se například výkladu jednacích řádů obou komor parlamentu, hlavním problémem bylo, že nepřímá volba prezidenta parlamentem umožňovala nejrůznější zákulisní politické obchody a vedla ke spekulacím o korupci. Problémem byla tedy především netransparentnost volby. 

Pokud jde o proceduru, problémem byla skutečnost, že se bez dohody politiků prezident mohl teoreticky neúspěšně volit měsíce. Koneckonců Václav Klaus byl zvolen v roce 2003 až ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy až na devátý pokus.

Současné problémy, které provází kandidáty, které nenominovalo potřebných 20 poslanců nebo 10 senátorů, a po nichž prováděcí zákon pro přímou volbu prezidenta tudíž požaduje 50 tisíc platných podpisů na petičních arších, nevypovídají zatím o přímé volbě a přímo zvoleném prezidentovi nic. Vypovídají jen o českém legislativním šlendriánu, který opakovaně způsobuje, že se mnohé zákony musí buď opravovat, anebo je musí autoritativně vykládat soudy.

Pokud by zákonodárci přijali prováděcí zákon, který by vytvořil jasné podmínky pro výklady toho, jak má vlastně ministerstvo vnitra ověřovat platnost podpisů na peticích, dosavadní přípravy na přímou volbu by o nějaké fraškovitosti – srovnatelné s tím, co jsme zažili v případě volby nepřímé – příliš nevypovídaly.

Někteří pozorovatelé by samozřejmě mohli tvrdit, že prezidentští kandidáti slibují nesplnitelné, nebo že způsob, kterým si někteří kandidáti opatřují na svoji kampaň finanční prostředky, je netransparentní. A možná se ukáže, že vzhledem ke špatně napsanému prováděcímu zákonu (který například mohl požadovat, ale nepožadoval, na peticích menší počet podpisů, ale zato úředně ověřených) sbírali podpisy dosti netransparentně, možná dokonce podvodně, i někteří prezidentští kandidáti.

Netransparentnost při získávání finančních prostředků nebo nejasné opatřování podpisů na peticích ze strany některých kandidátů pro přímou volbu je sice nepochybně problém, ale lze ho legislativně do budoucna opravit. V nepřímé volbě byla ovšem netransparentní samotná volba. A to je mnohem větší problém.

Přinejmenším v tomto bodě se přímá volba už dopředu jeví jako lepší, protože prezidenta nevyberou zákulisní hráči, ale vybere ho součet hlasů těch občanů, kteří půjdou volit. A teprve až bude prezident s pomocí přímé volby zvolen, a bude nějakou dobu zastávat svoji funkci, budeme moci případně porovnávat i další výhody a nevýhody přímé volby s volbou nepřímou. I proto je způsob, jakým se už dopředu vůči prý zaručeně negativním dopadům přímé volby rozohňují někteří politologové i komentátoři, trochu komický.

Především ale bychom neměli v současné vlně kritiky na adresu zjevně zpackaného prováděcího zákona pro přímou volbu vylévat s vaničkou i dítě. Zákon se buď opraví, anebo ho autoritativně pro budoucnost vyloží Nejvyšší správní soud, popřípadě Ústavní soud. Fraška s ověřováním platných podpisů na peticích jednotlivých kandidátů, kterou teď sledujeme v přímém přenosu, se nebude v budoucnosti opakovat.

Je sice možné, že se přímá volba v důsledku tahanic okolo výkladů prováděcího zákona zpozdí, možná až o měsíce, ale to ještě nevypovídá nic o přímé volbě. Ta se nakonec může ukázat být o poznání menší fraškou, než byla volba nepřímá. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele