Z českých médií se můžeme kupříkladu dozvědět, že zatímco v zahraničí zůstává Havel velkým jménem, u nás je pohled na něj rozporuplnější. To je známá věc, otázkou ovšem je, do jaké míry k tomu přispívají právě i česká média, která se do hlubších rozborů Havlova odkazu příliš nepouštějí a raději se kupříkladu věnují mírně ironickým reportážím o tom, co se kde po Havlovi podařilo a nepodařilo pojmenovat.  

Možná nejzajímavějším textem na téma Havel v den druhého výročí jeho úmrtí tak není úvaha domácí provenience, ale velký text polského autora Slawomira Sierakowskeho, v mezinárodním vydání The New York Times.  

Sierakowski si všímá řady podstatných aspektů Havlova uměleckého, disidentského i politického působení. Všímá si zejména jeho odporu proti jakémukoliv fundamentalismu a dogmatismu.  

Cituje Havlovo hořce ironické vyjádření, v němž se kdysi podivil nad tím, jak ho čeští novináři - v 90. letech hromadně zapálení pro budování kapitalismu s pomocí neviditelné ruky trhu - označili za levičáka proto, že opakovaně varoval před tržním fundamentalismem. Co na tom, že Havel bojoval s fundamentalismem celý svůj život.  

Byl dávno před rokem 1989 citlivý k jazyku fundamentalismu a dogmatismu. Už většina jeho her byla výsměchem tomuto jazyku. Pokračoval v tom i jako disident v době normalizace.  

Není proto divu, že mu bylo v 90. letech stále podezřelejší černobílé vidění světa, které se nekriticky pojilo s budováním kapitalismu u nás. Stejně tak mu byla protivná redukce všeho na ekonomizující myšlení. Nesnášel bezduchou uniformitu, a tou pro něj byl v nových poměrech příklon k řešením, která byla jakýmsi marxismem naruby. Historie už neměla být organizována - a dnešek doveden k lepším zítřkům - skrze údajně vědeckou ideologii, ale skrze působení neviditelné ruky trhu.  

Havel byl prostě už svým založením člověk, který se vzpíral takovým obludným klišé. Bezmocnými cokoliv změnit k lepšímu se stáváme teprve tehdy, když podlehneme bezmyšlenkovité konformitě s jediným v dané době uznávaným pohledem na svět. Podle Havla ale bezmocní mají ve skutečnosti velkou moc, pokud prohlédnou svoje bezduché přikyvování danému společenskému provozu jako lež.   

Pravdivě tak předejmul i naší dnešní situaci. Masová nespokojenost s poměry souvisí do značné míry s jevem, který analyzoval už v Moci bezmocných v éře vrcholící normalizace.  

Většina lidí si přeje jakousi politickou, možná i společenskou změnu, ale zároveň si nejsou ochotni připustit, že by nejprve museli začít u sebe. Museli by kupříkladu zkoumat, zda k nezměnitelnosti poměrů nepřispívají tím, že žijí ve lži — jak ve vztahu k české národní i vlastní minulosti, tak ve vztahu přítomnosti. A že tak nejsou ve skutečnosti oponenty provozu, proti kterému povrchně protestují třeba volbou podivných stran, ale jeho součástí.