Na počátku roku 1945 je převaha zemí protihitlerovské koalice zcela zřejmá a nacistická Třetí říše je ze všech stran tísněna údery spojeneckých vojsk. Němci se ale nevzdávají a ve fanatické víře ve vůdce, v tajné zbraně, které rozhodnou válku a ve vypuknutí konfliktu mezi spojenci, kladou zoufalý odpor. Za cenu nesmírných krutostí se snaží udržet klid v okupovaných zemích, které ještě ovládají. Tím více stoupá nenávist k okupantům, znásobená dojmy z pochodů smrti, kterými nacisté hodlají smazat stopy svých zločinů. To se děje i na dosud okupovaném území Československa. S blížící se frontou roste aktivita partyzánských skupin, které jsou už několik let za cenu nesmírné námahy a lidských obětí budovány. Spojení s partyzány mají i velké odbojové organizace jako jsou R – 3, Zpravodajská brigáda a řada dalších. Ve spolupráci těchto odbojových složek postupně vzniká Česká národní rada, jako politický vedoucí orgán připravovaného povstání. Sověti a 1. Československý armádní sbor se probíjejí Slovenskem, na Ostravsko útočí vedle Sovětů i Československá tanková brigáda s podporou Československé letecké divize. K západní hranici republiky se blíží armáda USA , v jejíž řadách je i Československý smíšený oddíl, jako symbolická jednotka vyčleněná z Československé samostatné obrněné brigády. Ta dosud obléhá přístav Dunkerque.

Berlín padá a Hitler páchá sebevraždu. Ani tehdy se ale nacisté nevzdávají. V protektorátu Čechy a Morava se soustřeďuje obrovská vojenská síla, složená z velké části z nejfanatičtějších příslušníků německé branné moci, z příslušníků organizace SS. Proti nim stojí partyzáni a odbojáři. Slabě vyzbrojeni, proti po zuby ozbrojeným, všeho schopným a vycvičeným zabijákům.

Přichází 1. květen. Povstání vypuklo v Přerově a okolí. Nacisty je brutálně potlačeno. 2. 5. přeskakuje jiskra povstání do Polabí. Nymburk a Poděbrady jsou v moci povstalců. 3.5. povstávají města a obce v Podkrkonoší . Na řadě míst přebírají moc národní výbory, které vystupují z ilegality a mnohá města a vesnice jsou obsazena partyzány. Předpokládaná obrana českého prostoru se stává pro štáb maršála Schörnera nemožná. 5. května propuká povstání v Praze a volání pražského rozhlasu se stává hlasem národní revoluce. Povstání se rozšiřuje prakticky po celém území protektorátu a dokonce i v některých částech odtrženého pohraničí. Proti pražským bojovníkům se dávají do pohybu, kromě silných jednotek přímo ve městě, tři pancéřové divize SS. Wiking, Wallenstein a Das Reich. Na ulicích vyrůstají barikády, obsazené odhodlanými obránci. Němci ale nehodlají složit zbraně a při svém postupu, a to nejen v Praze , vraždí, vypalují a kryjí své tanky bezbrannými civilisty, které před sebou ženou jako živé štíty. Povstání přesto vítězí. 5.5. vstupují jednotky americké armády do svobodné Plzně a západní Čechy už jsou zbaveny nacistického panství. Na Drahanské vrchovině ale Němci ještě vraždí a pálí v obci Javoříčko. Vraždí v Třešti a Velkém Meziříčí, tvrdě se bojuje na řadě míst. Frontová linie se hroutí a od Drážďan se dávají do pohybu tankové jednotky sovětské armády směrem do Čech, překračují Krušné hory a postupují na Most a Kralupy. Boj vrcholí i u partyzánských jednotek. Národní mstitel, Pluk generála Svobody, Šumava II. Niva, Tau, Za Prahu, Brigáda Jana Žižky z Trocnova….. to je jen několik nejznámějších jmen partyzánských oddílů podílejících se na konečném vítězství. V Praze a okolí zasahují do boje proti němcům jednotky ROA, známých pod jménem Vlasovci. Pro bojovníky v ulicích a na barikádách to znamená posilu, ale jednání s ČNR nevede k cíli. Požadavky velení ROA jsou nereálné a jejich dosavadní bojové vystoupení na straně nepřítele proti vlastní zemi představuje problém. 7.5. Vlasovci z Prahy odcházejí a snaží se dostat k americkým liniím. Pro většinu z nich, ale ani tam nečeká záchrana. Jejich budoucnost bude tragická. Německá generalita už chápe, že kalkulace s protahováním války až do předpokládaného konfliktu mezi spojenci nevychází a pomalu vzdává boj. Velitel Wehrmachtu generál Toussaint 8. května podepisuje s vojenským velením Prahy dohodu o odchodu německých vojsk. V podstatě jde o kapitulaci a většina německých vojáků toho dne opouští hlavní město. Pro bojovníky povstání je to velká úleva, ale konec ještě není. Mnohé oddíly SS stále bojují a vraždí. Jsou právem pokládáni za válečné zločince a zajetí se bojí. Stále doufají v záchranu. Té se ale nedočkají. V ranních hodinách dne 9.5. přijíždějí sovětské tanky a pomáhají likvidovat poslední ohniska odporu zejména v Dejvicích a na Malé Straně. V dalších hodinách společně s českými bojovníky čistí město od zbytků nacistů a zákeřných střelců.

Poslední velké seskupení nepřátelských vojsk se ještě brání v prostoru Milína na Příbramsku. Ještě 11. a 12. 5. se v těchto místech bojuje. Čeští partyzáni a sovětští vojáci umírají i v těchto posledních hodinách války. Teprve posledním výstřelem na Slivici u Milína v dopoledních hodinách 12.5. válka konečně skončila.

Radost a nadšení z nově nabyté svobody a vítězství nad nepřítelem bylo obrovské. Nepříjemné stíny se ale bohužel objevily i tady. Válka byla příliš dlouhá a měla vyloženě genocidní charakter, vojáci pocházeli z různých koutů a jejich znalosti a povahy byly rozdílné. Frontové zážitky děsivé a traumatizující a ve vyšších úrovních se už rodilo uvažování nikoli spojenecké a mírové ale takové, které už vytvářelo první zárodky studené války. Sovětská generalita byla rozezlena, že tolik německých vojáků mohlo z Prahy odejít do amerického zajetí. Zpustošení v Sovětském svazu bylo obrovské a pracovní síly válečných zajatců byly potřebné. Obrovská byla i míra německých válečných zločinů. Oddíly Smerš nezatýkaly jen válečné zločince a nacistické špióny ale docházelo i k neoprávněnému odvlékání československých občanů. Hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině mělo do lidového hlasování také hodně daleko. Vyskytovaly se případy znásilnění a loupeží, které ale většinou nebyly sovětskými veliteli tolerovány a v řadě případů padaly velmi tvrdé tresty. Docházelo k přehmatům a vzájemnému vyřizování účtů. I to byl důsledek dlouhé okupace a křivd. Ještě 9.5. zabíjely v českých městech letecké pumy. Ze sovětských letadel. Německá vojska odmítala splnit podmínky kapitulace a zůstat na svých místech a jejich kolony pokračovaly v pohybu na západ. Nebylo ostatně divu, míra zločinů spáchaná v Polsku, SSSR a na Balkáně byla nesmírná. Proto byly napadeny sovětským letectvem. Bohužel, tyto pumy nezabíjely jen nepřítele.

K problematickým jevům ale nedocházelo jen ze strany Sovětů. Ani západní spojenci nebyli bez poskvrny. Postoj Anglie a Francie v době tzv. Mnichovské krize je znám a ví se také o tom, že výzbroj a výstroj našich vojenských jednotek nám nebyla poskytnuta zdarma jen za pouhou účast v boji na obranu Anglie. Rovněž je známo, že americké bombardování na sklonku války, zejména v Praze a Plzni, už postrádalo taktický význam pro nejbližší vojenské operace, zato však mohlo strategicky ovlivnit vývoj průmyslu v zemi, která nespadala do západní sféry vlivu. Ironií osudu bylo to, že autorem příručky pro americké vojáky na území Československa byl liberecký Němec, pochopitelně nijak nakloněný Čechům a Československu. Staly se případy, že američtí velitelé kladli překážky československým orgánům při výkonu moci na osvobozeném území, že americké velitelství v Plzni bránilo místním dobrovolníkům jet na pomoc bojující Praze, bylo nadržováno Němcům, američtí vojáci se veřejně ukazovali s Němkami apod. Staly se případy, že byl nesmyslně ničen trofejní materiál, který mohl být ještě využit.

Je zřejmé, že vedle pochopitelných následků mimořádně kruté a ničivé války, zmatků, omylů a přehmatů, zde už hrály určitou roli i mocenské zájmy na obou stranách. Pomalu se chystala studená válka. Co z toho vyplývá? Především to, že každá z velmocí, každý z velkých aktérů II. světové války sledoval vlastní zájmy a cíle. Osvobození Čechoslováků od okupace a nemilosrdné genocidy by nebylo v zájmu žádné z nich, pokud by sami Čechoslováci nevystoupili aktivně jako svébytný, bojující celek. Pokud by tu nebyl jednotný odboj, uznávající exilovou vládu a prezidenta Beneše. Pokud by tu nebyly jednotky zahraniční armády na východní i západní frontě, na Středním východě i v severní Africe. Čechoslováci nečekali trpně až je někdo osvobodí. Čechoslováci za své osvobození aktivně bojovali a nasazovali své životy.

Je samozřejmě na místě, vyjádřit důstojnou pietou dík vojákům, kteří jako naši spojenci bojovali na našem území. Je na místě připomenout příklady hrdinství a vojenské spolupráce v boji. Není ale na místě podceňování nebo dokonce popírání domácího a zahraničního odboje . Oslavme květnové dny jako vítězství. Naše vítězství, protože Československo bylo jednou z vítězných zemí II. světové války.

Nezapomínejme na to!

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele