Hrozba Ruskem až hystericky ovládá zahraniční politiku USA a v té či oné míře všech zemí Západu. Někde, jako v Polsku, to má charakter celonárodní psychické poruchy, jinde se to projevuje v omezenější míře. Ale směr je jasný: NATO a Evropská unie jako celek vidí svůj smysl v likvidaci Ruska.

To neznamená, že nejsou i výjimky. Například Itálie jako celek chce s Ruskem spolupracovat a opakovaně volá po zrušení sankcí, dobré až vynikající vztahy má i například Maďarsko, Slovinsko, dnes už i Bulharsko a kupodivu stále vyváženější vztahy něco plus, něco minus mají i Německo i Francie.

Ta příčina nenávisti je zřejmá. Poté co Západ podnikl frontální útok na Rusko cestou proxykonfliktu na Ukrajině, kdy Obama, Merkelová i další očekávali, že Putin ustoupí, řekl si Putin „Dost“ a tažení proti Rusku a absolutně nepříčetné protiruské tahy Petra Porošenka a jeho administrativy skončily krachem. Referendum o nezávislosti, kterým jasně dali Krymané najevo svůj vztah k Rusku, rozvrátilo západní strategii a porážka Ruska se nekonala.

Říká se: „Historia magistra vitae.“ No jo, ale to by měl mít Západ ochotu se poučit…

Napoleon, Hitler, Obama i Merkelová chtěli Rusko porazit, byť každý jiným způsobem, ovšem výsledkem vždy bylo jejich fiasko. Je to komické: Rusko vydává na náklady pro armádu mnohem méně než USA či Čína a je ve stejném pásmu jako Německo, Francie, Saúdská Arábie, Indie.

Ale liší se v tom podstatném.

Kyjevským pučem, zaměřeným k porážce Ruska, došla Putinovi trpělivost a od toho okamžiku jako jediná země se postavil Západu a šel do každého geopolitického střetu s tím, že nesmí být poražen.

A od té doby nebyl jako jediná země světa.

Jeho triumfem je Sýrie, protože poprvé od tzv. vítězství Západu nad Východem (Ruskem) v roce 1990 a dál zabránil pádu toho, koho Západ určil k likvidaci.

To má závažné důsledky. Západ si může solit sankce jak chce, ale dnes už by nemohlo nastat humanitární bombardování Srbska, válka v Iráku či útok na Libyi.

Díky Rusku Západ ztratil v geopolitickém vojenském smyslu svou dominanci.

Ne, nepřeháním.

Víme, jaký puč zorganizoval Trump ve Venezuele. Západ dělal vše pro to, aby Venezuelu ještě více rozbořil, ale v posledních dnech už jakoby utne, skončila velkohubá prohlášení Guida a jeho stoupenců o porážce Madura za jakoukoliv cenu… A výsledek je, že se najednou uskutečnilo jednání mezi ruským náměstkem zahraničních věcí a americkým zmocněncem „pro konečné řešení“ Venezuely. Zkrátka něco, co by před pěti lety bylo nemyslitelné. A Rusko řeklo: Neexistuje vojenská intervence. Je to hra nervů, poker, ale odráží to zásadně změněné imperiální postavení Západu, které zde trvalo téměř po třicet let, afghánský Tálibán odmítá jednat s afghánskou vládou, ale pokládá za užitečné sem tam zajet do Moskvy ke konzultacím, v Libyi, kterou západní útok přeměnil ve zhroucený stát, posiluje proruský vojenský velitel Háftar, střet o snížení či nesnížení těžby vyhrál Putin nad Trumpem, když se před očima vzteklého Trumpa dohodl na posledním G 20 se saúdským korunním princem MBS.

Česká politická rusofobie je velmi silná. Vede ji ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, jejími fanatickými stoupenci jsou Piráti, ODS, TOP 09, KDU-ČSL či STAN.

Na sociálních sítích Putin nedopadá zle, ale v mainstreamu je zásada jasná: Za všechno může Putin. Je to zločinec.

Může - nemůže? Jak se to vezme.

Putin desítkám, možná stovkám milionů západních stoupenců tzv. liberální demokracie bere spánek.

To Rusko, nepříliš bohaté, s relativně skromnými vojenskými náklady vítězí tam, kde má klečet a plazit se.

A do těchto nálad spadají oba odbojníci: exprezident Václav Klaus a jeho syn, poslanec Václav Klaus. Nic jim není svaté, otec se účastní Valdajských fór a od počátku tvrdí, že Západ vyvolal puč v Kyjevě, syn se nebojí přiznat Rusku význam pro naše osvobození a naprosto drze si jel se školským výborem do Ruska… Mimochodem, to neudělal ještě žádný předseda výboru před ním.

Proti absurditě protiruského tažení se vyslovuje leckdo z nás. Já i proto založil skupinu Přátel Ruska v České republice, která čítá kolem 10 000 členů. Ale oba Klausové jsou jednoznačnými protestními superrebely… Když řeknou něco politicky nekorektního, kavárna politická i mediální dostává amok.

Petr Fiala odstartoval vznik nového subjektu, vytvoření českého Salviniho. Ten Salvini vzrostl od voleb, kdy byl druhý o dvacet procent.

Česká politika je nesmírně chudá a v zahraničních otázkách už i nudná. Není možné donekonečna opakovat třicet let staré fráze, jak to dělali komunisté. A bohudík to právě oba Klausové neumějí. Proto logicky je prostě po nich poptávka.

Určitě nemusí mít vždy pravdu. Ale je nesmírně zapotřebí, aby stojaté vody rozvířili.

A to oni udělají s gustem.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele