Faktem je, že volit nechodí ani tak ti, kterým jde  o celistvý pohled na politickou situaci, ale především ti, kteří mají nutkavou  potřebu vyslat svým hlasem konkrétní jasně čitelný signál. V tomto ohledu právě proběhlé  2. kolo voleb do Senátu je přímo příkladné.

Voliči vyslali tyto signály:

S politikou ODS v dosavadní podobě zásadně nesouhlasíme. Vyměňte si Nečase jako hlavního nositele tohoto stavu. Když si ho nevyměníte – není vám pomoci

V krajských volbách a 1. kole do Senátu jsme to přepískli s podporou komunistů. Pohrozili jsme jimi, že bychom je mohli volit, ale ještě dáváme šanci ostatním politickým stranám (tedy nejen ODS), aby na sobě zapracovali. Ale pozor! Dochází nám trpělivost.

Oranžovým Senátem jasně říkáme, že této vládě naprosto nedůvěřujeme. Vládo odejdi a nebo se změň. A nejraděj udělej obojí.

Takřka monopolní oranžová by nás ovšem trochu nudila, a tak ji osvěžujeme zajímavými osobnostmi typu  Wagnerové, Michálka, Okamury, Čunka, či strany, která se zřejmě jen tak z recese nazývá Ostravakem.

Neplatí už jakékoliv pravo-levé  omezení. Tak jako jsme před lety překonali odpor levicových voličů k Senátu a začali jej stále více barvit do oranžova, můžeme vás příště v Praze ještě více překvapit. Odchod jedné z nejviditelnějších modrých senátních tváří ODS herce Tópfera a nahrazením noblesní profesorkou Evou Sykovou by vás měl poučit.

To by asi bylo to hlavní.

Každé volby jsou samozřejmě výpovědí o aktuální politické situaci. Každé však mohou, ale nemusí založit trvalý trend. Zda ho založí, či nezaloží, záleží na objektivních skutečnostech (např. mezinárodní ekonomická situaci), ale konkrétně především na tom, jak rozhodující političtí aktéři- politické strany si je vyhodnotí a hlavně jak na ně zareagují.

Největší výzva  srovnatelná se situací po tzv. sarajevském atentátu stojí před ODS. Ta je v naprosto analogické situaci jako ČSSD po debaklu po prvních volbách do Evropského parlamentu, kdy získala pouze 2 ušmudlané mandáty a následných prohraných volbách do krajských zastupitelstev. Museli odejít jako předsedové stran i vlády  Vladimír Špidla a následně i Stanislav Gross a rok se  ČSSD, ač předtím ve volbách do sněmovny  získala skvělý výsledek,  potácela až k  10% a KSČM atakovala hranici 20%. Zdálo se, že ČSSD již nevzpamatuje. A přesto změna nastala.  I když následně ke konci svého lídrovství vršil chybu za chybou, v té první etapě  Jiří Paroubek svým energickým a zpočátku i pro veřejnost pozitivně cíleným jednáním dovedl získat pro ČSSD až 32% ve volbách v roce 2006.

Svoboda je poznaná nutnost. I ODS a její funkcionáři jsou zcela  svobodní.

ODS může svobodně nic neměnit a v příštích volbách do Poslanecké Sněmovny, které ovšem  budou již na ostro a mohou být už velice brzo, utrpět naprostý debakl.

A nebo si odstřelí Nečase, když snad jediný  nechápe, že už je pro sovu stranu jen přítěží,  a s novým předsedou ODS půjdou za Klausem, dokud tam ještě je, aby jim pomohl ustavit novou vládu. Že  budou muset pokorně poprosit o podporu i skupinku kolem Johna s Bártou, protože ČSSD a KSČM by jim vládu do roku 2014 neodsouhlasila, je pochopitelné.

Zkráceně řečeno : V důsledku dvojích voleb, které formálně (a to má Nečas pravdu) nic s vládou nemají společného, nastala nejkrizovější situace pro tuto vládu, která směřuje  tou či onou formou k novému vládnímu uspořádání.

Máme se tedy na co těšit.