Faktem je, že volit nechodí ani tak ti, kterým jde o celistvý pohled na politickou situaci, ale především ti, kteří mají nutkavou potřebu vyslat svým hlasem konkrétní jasně čitelný signál. V tomto ohledu právě proběhlé 2. kolo voleb do Senátu je přímo příkladné.
Voliči vyslali tyto signály:
S politikou ODS v dosavadní podobě zásadně nesouhlasíme. Vyměňte si Nečase jako hlavního nositele tohoto stavu. Když si ho nevyměníte – není vám pomoci
V krajských volbách a 1. kole do Senátu jsme to přepískli s podporou komunistů. Pohrozili jsme jimi, že bychom je mohli volit, ale ještě dáváme šanci ostatním politickým stranám (tedy nejen ODS), aby na sobě zapracovali. Ale pozor! Dochází nám trpělivost.
Oranžovým Senátem jasně říkáme, že této vládě naprosto nedůvěřujeme. Vládo odejdi a nebo se změň. A nejraděj udělej obojí.
Takřka monopolní oranžová by nás ovšem trochu nudila, a tak ji osvěžujeme zajímavými osobnostmi typu Wagnerové, Michálka, Okamury, Čunka, či strany, která se zřejmě jen tak z recese nazývá Ostravakem.
Neplatí už jakékoliv pravo-levé omezení. Tak jako jsme před lety překonali odpor levicových voličů k Senátu a začali jej stále více barvit do oranžova, můžeme vás příště v Praze ještě více překvapit. Odchod jedné z nejviditelnějších modrých senátních tváří ODS herce Tópfera a nahrazením noblesní profesorkou Evou Sykovou by vás měl poučit.
To by asi bylo to hlavní.
Každé volby jsou samozřejmě výpovědí o aktuální politické situaci. Každé však mohou, ale nemusí založit trvalý trend. Zda ho založí, či nezaloží, záleží na objektivních skutečnostech (např. mezinárodní ekonomická situaci), ale konkrétně především na tom, jak rozhodující političtí aktéři- politické strany si je vyhodnotí a hlavně jak na ně zareagují.
Největší výzva srovnatelná se situací po tzv. sarajevském atentátu stojí před ODS. Ta je v naprosto analogické situaci jako ČSSD po debaklu po prvních volbách do Evropského parlamentu, kdy získala pouze 2 ušmudlané mandáty a následných prohraných volbách do krajských zastupitelstev. Museli odejít jako předsedové stran i vlády Vladimír Špidla a následně i Stanislav Gross a rok se ČSSD, ač předtím ve volbách do sněmovny získala skvělý výsledek, potácela až k 10% a KSČM atakovala hranici 20%. Zdálo se, že ČSSD již nevzpamatuje. A přesto změna nastala. I když následně ke konci svého lídrovství vršil chybu za chybou, v té první etapě Jiří Paroubek svým energickým a zpočátku i pro veřejnost pozitivně cíleným jednáním dovedl získat pro ČSSD až 32% ve volbách v roce 2006.
Svoboda je poznaná nutnost. I ODS a její funkcionáři jsou zcela svobodní.
ODS může svobodně nic neměnit a v příštích volbách do Poslanecké Sněmovny, které ovšem budou již na ostro a mohou být už velice brzo, utrpět naprostý debakl.
A nebo si odstřelí Nečase, když snad jediný nechápe, že už je pro sovu stranu jen přítěží, a s novým předsedou ODS půjdou za Klausem, dokud tam ještě je, aby jim pomohl ustavit novou vládu. Že budou muset pokorně poprosit o podporu i skupinku kolem Johna s Bártou, protože ČSSD a KSČM by jim vládu do roku 2014 neodsouhlasila, je pochopitelné.
Zkráceně řečeno : V důsledku dvojích voleb, které formálně (a to má Nečas pravdu) nic s vládou nemají společného, nastala nejkrizovější situace pro tuto vládu, která směřuje tou či onou formou k novému vládnímu uspořádání.
Máme se tedy na co těšit.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Vyvadil