Vláda hraje s veřejností absurdní drama na téma důchodová reforma. Celá nepochybně důležitá a komplikovaná agenda je veřejnosti interpretována jako součást balíku opatření ke stabilizaci veřejných financí a zdá se, že ji takto ministr práce Jurečka a jeho ekonomií nepolíbení kolegové ve vládě i chápou. To je však mylný pohled. Důchodová reforma nemůže mít s krátkodobou stabilizací veřejných financí nic společného. Důchodová reforma – má-li se tak opravdu nazývat – je dlouhodobá změna penzijního systému, která by měla být spuštěna s náležitým odstupem a měla by se týkat občanů, kteří se jejím principům budou schopni v čase náležitě přizpůsobit.

Současná vláda však chápe změny v důchodovém systému jako krátko nebo střednědobé opatření, které se bude dotýkat již dnešní generace, nacházející se těsně před důchodovým věkem podle současných pravidel. Pro ně a všechny další ročníky důchodců mají připravované změny přinést zhoršení podmínek oproti dnešnímu systému – především prodloužení věku odchodu do důchodu a zhoršení podmínek pro výpočet důchodu.

Dlouhodobost penzijní reformy vyžaduje potřebný široký konsensus s jejím obsahem na politické scéně, aby její principy byly stabilní, trvalé, a celý systém tak mohl spolehlivě v čase fungovat. Vláda, která má pohodlnou většinu ve Sněmovně, se tváří, že o takový konsensus s opozicí usiluje, ačkoliv se nachází v předvolebním období a veškerou svou politiku zakládá na tématu „antibabiš“, démonizaci opozice a jejím válcování v parlamentu. Představa, že v této atmosféře a s tímto přístupem se opozice, nota bene v předvolební kampani, připodepíše pod návrh změn, které s nimi nikdo nekonzultoval, zhoršujících postavení většinově jejích voličů, je čistou iluzí.

Politický diletantismus předvedl i prezident Pavel se svým poradcovským „dream teamem“, který si z těžko pochopitelných příčin vybral důchodovou reformu za téma, na němž si chce vysloužit politické ostruhy. Zřejmě mu kdosi z plejády jeho početných poradců řekl, že je to téma důležité, což nepochybně je. Ale hlavy státu se netýká, a ten kromě podpisu zákonů v této oblasti žádné kompetence nemá.

Prezident se zřejmě uchvátil představou, že to bude on, kdo blíže neznámým způsobem v přímých politických jednáních vlády s opozicí, která bude režírovat, smíří dosud neslučitelné antagonismy a legitimně rozdílné politické zájmy a zaslouží se o vznik dlouhodobě udržitelného úsporného důchodového systému. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem bylo jasné, že nemůže uspět, a předvolební atmosféra to přímo vylučovala. Prezidentu Pavlovi nejenže se nepodařilo podporu opozice získat, ale podařilo se mu aktéry ještě více vzdálit a rozhádat a neobratnými manévry sebe vyřadit jako nestranného hráče.

Vláda se netají tím, že změny v důchodovém systému prosadí na sílu, což znamená, že v případě, že opozice získá vládní moc, je osud tzv. důchodové reformy velmi nejistý, neboť pro hnutí ANO je její zrušení ideálním předvolebním sloganem.

Nejsmutnější na tom všem je, že Jurečkova reforma žádnou skutečnou reformou není – v podstatě – vedle řady dalších dílčích změn jde především o administrativní změnu parametrů stávajícího systému, založenou a prodloužení věku odchodu do důchodu, zpomalení růstu nových důchodů, tvrdších podmínkách pro předčasné důchody atd.

Věková hranice pro odchod do důchodu se má absurdně odvíjet od naděje na dožití, kterou bude vyhlašovat s předstihem Statistický úřad. Lidé se mají rok nároku na důchod dozvědět až při dosažení 50 let věku. Mělo by prý platit, že průměrná doba, strávená v důchodu, by měla činit 21,5 roku. To nezní jako přesvědčivý argument pro prodloužení důchodového věku v zemi, kde střední délka života se dnes u mužů pohybuje někde kolem 77 roků a u žen zhruba o šest více.

Prodlužování průměrné délky života neznamená stejné prodloužení schopnosti lidí pracovat. Vláda se na tento zjevný problém ve svém návrhu pokouší reagovat taxativním výběrem povolání, u kterých by byl povolen předčasný odchod do důchodu. Každému musí být jasné, že tímto způsobem na stárnutí populace, drastický pokles porodnosti a z toho plynoucí chronicky deficitní důchodový systém reagovat úspěšně nelze, nota bene v situaci, kdy senioři budou tvořit stále významnější masu voličů, která bude rozhodovat volby.

Sny o tom, že je možné v současné situaci připravit a realizovat radikální systémovou změnu a zavést všeobecný povinný fondový systém, kde by si každý celoživotně spořil na stáří, není příliš reálná. Znovu žijeme v turbulentním, inflačním a politicky nestabilním světě, který není dlouhodobému spoření nakloněn. Navíc je v našem případě zcela zřejmé, že postrádáme finanční zdroje na krytí gigantických transformačních nákladů takové radikální systémové změny.

Pokud se tedy pohybujeme v rámci dnešního průběžného důchodového systému, potřebujeme nikoliv systém tupých administrativních kroků, ale naopak změny, orientované na motivaci lidí pracovat déle a neodcházet do důchodu. V kategoriích nad 65 let je schopnost lidí dále pracovat výrazně individualizována a žádné výčty preferovaných profesí a povolání nemohou tento problém vyřešit. Ponechme na rozhodnutí každého, zda chce pracovat nad současnou hranici za výrazně zvýhodněných podmínek, nebo požádat o důchod s tím, že ten předčasný se mu výrazně nevyplatí.

Posilme solidaritu v rámci rodiny, umožněme dětem posílat část svých odvodů vlastním rodičům. Zabývejme se vážně katastrofickou krizí porodnosti v naší zemi. Mít děti je sice individuální volba každého jednotlivce, ale stát by se neměl tvářit, že je mu to jedno, zda lidé přispívají k reprodukci společnosti, či nikoliv. Je nepřijatelné, že prioritní agendou této vládní koalice jsou sňatky homosexuálů, transgender a takové bizarnosti, jako zákon lapidárně označovaný jako „Ne znamená Ne“, ale tragický vývoj porodnosti je zcela mimo pozornost jak vlády, tak jejích odborných grémií. Zřejmě předpokládají, že tuto nastupující krizi vyřeší masový příliv muslimských migrantů v souladu s novou evropskou migrační legislativou, kterou nám za našimi zády schválili.

Je zjevné, že hora porodila myš, a z halasné důchodové reformy nebude vbrzku znovu nic. Jenom se zase prohospodaří už tak mizerná důvěra lidí a důchodový schodek dále poroste. Ale nezoufejme. Na západ od nás dávají na důchody ze svého HDP podstatně více. A daně vlády zvyšovat umějí. O tom jsme se letos už mohli přesvědčit.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause