Postoj našeho proevropského mainstreamu k výročí sta let naší státnosti je nutně nekonzistentní. Na jedné straně vzývá „tatíčka“ Masaryka, na druhé straně hlásá snahu o místo v tvrdém jádru evropské integrace. TGM líčí jako velkého Evropana a věrozvěsta dnešní evropské centralizace, stále citují jeho různé výroky, a přitom zcela ignorují smysl a význam jeho politických činů. To kvůli nim, ne kvůli slovům se stal velkou historickou osobností. A tyto jeho zásadní skutky jsou jednoznačné a protikladné záměrům dnešní EU – TGM rozbil staleté mnohonárodní habsburské soustátí a uskutečnil myšlenku českého (tehdy československého) národního státu. Tím se zapsal do historie. Oslavujeme-li Masaryka a jeho dílo, oslavujeme český národní stát.

Jsme-li zuřivými zastánci dnešní EU, chceme-li vidět naši zemi ve tvrdém integračním jádru, souhlasíme-li se směřováním EU, potom musíme logicky považovat Masarykovo dílo a naši moderní státnost za omyl, protože se jí chceme urychleně vzdát.

Je pravdou, že relativně bohatou, prosperující a demokratickou zemí jsme byli již v rámci monarchie, nová republika nám srovnatelnou hospodářskou prosperitu a politickou stabilitu nepřinesla. Přesto její vznik drtivá většina příslušníků generací našich předků a prapředků považovala za nesmírně pozitivní hodnotu a i v současnosti se nezdá, že bychom od toho chtěli ustupovat – proto jsme si také 28. říjen zvolili za hlavní státní svátek.

Habsburská monarchie se našim předkům odcizila. Příliš se však jejím příkladem nezabýváme, nezkoumáme, proč tehdejší generace Čechů neoceňovaly, že byly občany významné velmoci, jejíž slovo mělo ve světě váhu, že byly součástí velkého hospodářského prostoru atd. To jsou dnes hlavní argumenty pro likvidaci suverenity členských zemí EU a pro vybudování evropského superstátu. Odpovídá to naší historické zkušenosti?

Již v současné EU vidíme, jak se rozhodování o podstatných otázkách našich životů vzdálilo z našeho dosahu, že se dostáváme znovu do pozice země s omezenou suverenitou, jíž jsme byli dlouhá desetiletí před rokem 1989, že pro nás Brusel a jeho domácí přisluhovači znovu chystají budoucnost provincie. Pokud uspějí, budou nám zase časem tvrdit, že česká samostatnost byl pouhý historický omyl, ale buďme si jisti, že pro budoucí generace příslušníků našeho národa bude vznik a svobodná existence samostatného českého státu stále příkladem, výzvou a inspirací, tak jako jimi byly v nejtěžších chvílích vlády obou totalit XX. století.

Komentář Jiřího Weigla, výkonného ředitele IVK, je součástí odpovědí na otázku uvedenou v titulku komentáře a otázku v úvodu. Na tyto odpovídaly různé osobnosti v newsletteru Institutu Václava Klause.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.