Navíc, v posledních dnech se v Evropě, především v Německu, Skandinávii a v Pobaltí šíří hysterie z údajné narůstající ruské hrozby a panika z hrozící konfrontace Ruska a NATO.

Poté, co USA a EU vynaložily stovky miliard na materiální i finanční pomoc válčící Ukrajině a vyprázdnily své zásoby zbraní a munice, se ukrajinské vítězství nepřiblížilo. Rusko postupně získává na frontě převahu a spekuluje se, že chystá velký útok proti ukrajinským silám oslabeným neúspěšnou velkou loňskou ofenzívou. Ukrajině hrozí nikoliv spektakulární vítězství, jak všichni halasně vyhlašovali, ale dnes vůbec není vyloučena její vojenská porážka se všemi důsledky. A to vše v době, kdy je západní svět, na němž je Ukrajina existenčně závislá, válkou již unaven a je zaujat spoustou vnitřních problémů a jinými krizemi. Ukazuje se, že západní sázka na maximální prodloužení bojů na Ukrajině nebyla dobře promyšlenou strategií.

USA a jejich spojenci se dopustili stejné chyby, jako mnozí před nimi – podcenili Rusko. Vždy vypadalo jako kolos na hliněných nohou, který se periodicky propadá do chaosu. I Napoleon a Hitler měli ten dojem a naše éra nebyla výjimkou. Sovětský svaz se sám zhroutil a rozpadl, Rusko v důsledku toho posunulo na východ a potácelo se v problémech. Západ se k němu začal chovat s přezíravým despektem jako k mocnosti druhého řádu, na jejíž zájmy a pocity není třeba brát zřetel. Hluboce je ponížil vojenským útokem na tradičního ruského spojence Srbsko a rozšiřováním NATO na východ, využívaje toho, že oslabené Rusko tehdy nemělo sílu vzdorovat.

Tento přístup zvenčí spolu s nezvládnutou ekonomickou transformací doma zdiskreditovaly prozápadní orientaci postsovětské země, která se vrátila ke svým starým tradicím autoritativní vlády prodchnuté snahou vrátit Rusku jeho bývalé postavení prvořadé světové velmoci. Jaderný arzenál a ohromná armáda byly v těchto nárocích prvořadým argumentem.

Západ však o jejich kvalitě a vůbec síle Ruska stále neměl valné mínění. Rozehrál hru kolem upadající, chaotické a etnicky a politicky rozdělné Ukrajiny, která v touze po evropském blahobytu naivně věřila, že jí ho zajistí začlenění do západních politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Na neustálá ruská vážná varování a červené čáry nebral ohled. Nebál se ani případné eskalace a ruského útoku na Ukrajinu. Od krize v roce 2014, kdy Rusko okupovalo Krym a vypukly boje na Donbasu, s tím Ukrajina i Západ počítaly a připravovaly se na to.

Právě tento faktor Rusko v únoru 2022 podcenilo, a proto jeho pokus o bleskové obsazení Kyjeva a změnu ukrajinského režimu selhal. To však nic nezměnilo na ruském odhodlání za každou cenu dosáhnout na Ukrajině svých cílů. Od té doby už Rusové nepodcenili nic. USA naproti tomu vycházely z premisy, že zabřednutí Ruska v dlouhém válečném konfliktu je pro ně všestranně výhodná situace a že čím déle válka trvá, tím pro Ameriku lépe. Odtud také tlak na přerušení rusko-ukrajinských rozhovorů, maximalistické ukrajinské válečné cíle a nekompromisní válečnická rétorika.

Tak jak se konflikt už téměř dva roky táhne, se však ukazuje, že se situace může vyvinout zcela obráceně. Potvrdilo se, že Rusko není kolos na hliněných nohou, do něhož skvělá západní vojenská technika v ukrajinských rukách strčí, a ono se zhroutí. Nic takového se nestalo, Rusko najelo na válečnou výrobu a všestranné budování armády, je připravené bojovat, zatímco Ukrajině docházejí síly a pro USA není dění na vzdálené Ukrajině zdaleka takovou prioritou a národním zájmem, jak původně tvrdily. Poměry na bojištích se změnily a dnes se vede skutečný boj za udržení Ukrajiny jako nezávislého státu.

Začíná se rýsovat zmíněný problém, který v některých evropských zemích vyvolává paniku. Vážně hrozí, že z dlouhé války vyjde Rusko nikoliv oslabeno, ale vojensky a mocensky posíleno. V případě jeho vítězství bude stát na hranicích EU nepřátelská velmoc s ohromnou v bojích zocelenou armádou, která v případě konfliktu bude představovat zásadní hrozbu, proti níž není v současné Evropě momentálně vojensky co postavit. Vítězné fanfáry předpovídající ruskou porážku a připravované dělení impéria se mění na zmatené obavy a strach z nepřátelského militaristického Ruska na hranici.

Tento vývoj ukazuje, jak špatná byla dosavadní strategie. Naším zájmem mělo být válce předejít nebo v zájmu Ukrajiny dosáhnout co nejrychlejšího ukončení bojů v situaci, která je pro ni ještě relativně příznivá. Dva roky válčení ukázaly, že Rusko je připraveno vést boj všemi silami, zatímco Západ nikoliv. Není to z hlouposti, je to vyjádření skutečných zájmů západních velmocí. Ukrajina v nich nezaujímá přední místo. Čekat na to, až Rusko jí nadiktuje mír z pozice síly, ale naším českým zájmem být nemůže. Příměří a rozumný politický kompromis jsou proto i dnes z hlediska Západu i České republiky nejvýhodnějším a jediným smysluplným řešením války na Ukrajině.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause