Nic na tom nezměnil ani fakt, že byli součástí velké říše, do které připlouvalo denně až dva tisíce uprchlíčků, kterým původně slíbovali ráj na zemi. Jen za Velikonoce připlulo za brány vysněné říše deset tisíc uprchlíčků. Všichni chtěli šatstvo, stravu, obydlí, peníze a spokojený, nejlépe bezpracný život. Jenže v říši začínalo být těsno a s teplem očekávali ještě daleko větší příliv cizinců. Nebyli z daleké Sýrie nebo z jiné blízkovýchodní země zmítané válkou, byli to čistokrevní afričánci, většinou nevzdělaní, zaostalí, nezvyklí pracovat a prolezlí nemocemi, které po tisícovkách denně přiváželi lodě pašeráků, se kterými si říše neuměla poradit. Vypadalo to, jakoby někdo chtěl záměrně velkou říši zlikvidovat.

V té zemi uprostřed byl zatím relativní klid a protože tam bylo před volbami, tak se rozhodli nové skutečnosti, které se u břehů říše dějí, zamlčovat a zlehčovat. Dělali, jakože se nic neděje, nikomu nic nehrozí, vše je ošéfováno a v nejlepším pořádku. Dokonce se rozhodli, že budou před lidmi dělat hrdiny a vyhlásili, že přijali jen dvanáct uprchlíčků, víc jich přijímat nebudou a že raději u velkého dvora zaplatí tučnou pokutu. Jejich vysoký státní hodnostář, všemi mastmi mazaný, to patřičně lidu vysvětlil a měl proto mnoho odůvodnění. Nejedno srdce zaplesalo, když z hlásné trouby státu uslyšelo jednoznačnou zprávu o dvanácti uprchlíčkách.

Co naplat, že hordy cizinců už byly v sousedních zemích a běžně si jezdili do země uprostřed na výlety pro cigárka, drobné nákupy a na jižní straně země dokonce za místními lehkými děvami, protože měli kapsy plné peněz, za které si v zemi uprostřed koupili daleko víc než u sousedů. Leckterý našinec byl na tom hůř.

A tak plynul čas. V zemi uprostřed říše bylo po volbách. Vysocí státní hodnostáři si proházeli funkce, kanceláře, ministerstva i radnice a život šel dál. Lidé byli spokojení, příslib pěkné sociální politiky, klidu a míru zafungoval. Důchodci dostali o dvěstě korun vyšší důchody, mladé rodiny s více dětmi rodičovský příspěvěk, něco málo zbylo i pro učitele, sestřičky a jiné zaměstnance, chudší ušetřili pár stovek na daních a na další předvolební sliby se pomalu začalo zapomínat.

Zato v okolních zemích už to vřelo a praskalo ve švech. Napětí rostlo, že by se dalo krájet a lodě stále přivážely nové uprchlíčky. Do říše se stěhovala celá Afrika. Tlak ze sousedních zemí byl silný. Došlo i na zemi uprostřed.

Místní hodnostáři a lokajové naplnili všechny tábory a centra pro uprchlíčky vrchovatě, ještě nějaké navíc otevřeli. Po zemi se potloukaly hordy zbloudilých cizinců. Václavák byl plný afričánků. Zemi uprostřed zahalila černočerná tma a smutek. Bylo zakázáno zpívat, radovat se, veselit se, oslavovat tradiční svátky a zvyky. Lidé se zoufale snažili přesvědčit hodnostáře, aby konečně rázně zakročili. Divili se, jak je to možné, když kdysi dostali jasný slib o dvanácti uprchlíčkách. Nechtěli skončit jako některé sousední země, kde už cizinci starousedlíky z některých čtvrtí a měst postupně vytlačili. Nechtěli živit někoho, kdo přišel jejich zemi drancovat a ničit. Pochopili, že byli oklamáni a nápravu, že si budou muset pro tentokráte sjednat sami.

Vzali toho mazaného před tribunál a ptali se ho na slib o dvanácti uprchlíčkách. Ten všechno popřel a prohlásil, že tenkrát řekl, že nebudeme přijímat nikoho na základě povinných přídělů od velkého dvora, ale že už dávno předtím bylo na vládě země rozhodnuto, že přes šest tisíc uprchlíčků přijmeme dobrovolně. Dávno už pro přistěhovalce měli připraveno na půl miliardy korun z vybraných daní.

V tu chvíli musel rozhněvaný lid ustoupit a stáhnout se do pozadí. Po kolikáté už? Tribunál dal za pravdu mazanému hodnostářovi. Lidé byli zesměšněni. To, že dobře neposlouchali, slepě důvěřovali a věc si špatně vykládali, byla jejich chyba. Cítili se sice podvedeni, ale nedalo se s tím už vůbec nic dělat. Tentokrát zase stát s mazanými vpředu, vyzrál nad hlupáky. Vše, co hodnostář chytře zaonačil, se nakonec ukázalo jako pravda pravdoucí a v zemi počalo peklo horoucí.

Naštěstí byly v té zemi brzo předčasné volby. Lidé zmoudřeli a vyházeli všechny ty státní hodnostáře a lokaje, co si dost drahných let prohazovali funkce, kanceláře, ministerstva i radnice. Nové vlády se ujali lidé, co se starali hlavně o svoje občany a dobře spravovali svoji zem. Hordy potulných cizinců se podařilo zavčasu zpacifikovat, hranice země byly dokonale kontrolované, přistěhovalce v táborech a centrech se podařilo úsilím všech rozumných lidí, kteří jim nechtěli jen dávat úplatky, ale něco je naučit, začlenit mezi starousedlíky.

V některých okolních zemích říše, byl takový nepořádek, úpadek a kriminalita, že se místní stěhovali do klidnějších zemí i do země uprostřed. Cizinci se odmítali navrátit do zemí svého původu a volně se v tlupách poflakovali po okolí, protestovali a tvrdě i násilím vyžadovali slíbený ráj na zemi. Některá města byla vypleněna, hořela, šířily se nemoci. Samotná říše a její civilizace se naprosto rozpadla a rozdrolila na menší území a jen zhruba polovina si uchovala svoji původní historickou a kulturní podstatu dodnes.

A jak skončil mazaný hodnostář? Vypráví se, že ten se měl moc dobře až do konce svého života. Z povídaček je jenom známo, že ho někdo viděl na tržišti ve městě, co má ve znaku velblouda, prodávat celer a petržel. Asi jako přivýdělek pro hubenější léta... Nebo, že by na mazaného chytráka taky přece jenom jednou došlo?

Většinou všechny pohádky mají šťastný konec. Měla ho pohádka O dvanácti měsíčkách i ta naše O dvanácti uprchlíčkách. Musíme mít ale na paměti, že to jsou jenom pohádky a v reálném životě to může být i docela jinak. Důležité je se z nich poučit, neopakovat chyby a nevěřit pohádkám a slibům všemi mastmi mazaných a protřelých státních hodnostářů.

A protože pohádky bývají obyčejně ilustrované, je potřeba i tu naši doplnit pěkným obrázkem, kterým chtějí v zemi uprostřed lákat lidi k volbám zkušení matadoři místní politiky.

Jiřina Holotová