Za středověku, aby se ochránili ti zdravější, často je zazdívali ty “nakažené“, většinou “spolunevolníky“, v jejich vlastních domech i s rodinami. My máme karanténu, ven smíme, jen když máme nasazenou roušku, která se stala symbolem doby, stejně jako to byl v případě černé smrti “ochranný oblek“ s maskou a zobanem.

Naše opatření se zdají být humánnější než ta středověká, přesto jsou psychologické dopady na populaci, i přes již zmiňovaný nepoměr mezi oběma pandemiemi, podobné: vyprázdněné ulice, když už někoho potkáte, nevíte, zdali je to bandita anebo soused. Lidé pod tlakem negativních zpráv, často racionálně nepodložených, mají dojem, jako by se schylovalo ke konci světa. Všude přítomný strach způsobuje různé druhy šikany- přes slovní ataky na ulici, konče udáním souseda na policii. Reakce adekvátní morové ráně, kde šlo skutečně “o krk“ každému, nikoliv však dnešní pandemii koronaviru.

Zkrátka, nová doba vyprodukovala nový typ viru, a jistě se tak nestalo náhodou. Na druhé straně, kdy jindy na sobě můžeme nejlépe pocítit, jak málo nám k životu stačí a co všechno kolem je zbytné a nesmyslné.

Ať si to ale uvědomujeme nebo ne, stojíme na historické křižovatce, srovnatelné například s rokem 1938. Právě na něm je možné srozumitelně demonstrovat, kam vedla politika našich “defétistických“ vůdců. Zastavili jsme se na obdobném rozcestí, jež bude v tomto zlomovém okamžiku určovat charakter naší země na roky, ne-li na desetiletí.

A máme opět stejnou možnost jako osmatřicátém – buď se podvolit okolnostem a nechat se “zazdít“, nebo jít “do války“ s koronavirem, obrazně řečeno “na zteč“. Sám bych volil variantu číslo dvě, prezentovanou profesorem Pavlem Kolářem.

Myšlenka návrhu pan profesora zjednodušeně spočívá v tom, že se budeme snažit porazit koronavirus tím, že se nezaměříme pouze na něj, jak to prosazuje profesor Roman Prymula a vládní garnitura, ale budeme vidět problém v širších souvislostech. Tedy vyhledáme takové řešení, aby celkový počet obětí a ztrát vzhledem k navrhovaným opažením byl co nejnižší. (Příklad: V důsledku drastických opatření se nebudou provádět např. kardiochirurgické operace, operace karcinogenních opatření atd. V extremním případě lidé nebudou mít po měsících co jíst atd. Takže i tyto oběti do závěrečné bilance zahrneme.)

Prakticky by to znamenalo rozdělit populaci na tu ohroženou - senioři a lidé zdravotně predisponovaní a tu zdravou. Tu první skupinu budeme držet v karanténě, druhou uvolníme tak, aby se tato skupina virem promořila.

Půjdu v myšlenkách tímto směrem ještě dál – co kdyby se mladí, a podotýkám zdraví, kteří jsou nejméně ohroženou (neohroženou) skupinou, nechali dobrovolně naočkovat, myslím koronavirem. Po vyléčení by mohli plnit třeba právě oni servis pro nejvíce ohrožené seniory. A mimo to by mohli pracovat, studovat a jistě se také bavit. Logický návrh, jenže…

Jenže, náš stát se bojí, mladí se tísní u počítačů a nejsou na tom o nic lépe. A bezpečně nakazit se ve skutečnosti nechce nikdo!

Zdá se, že tato země už není dobrá ani pro mladý?

Můj táta vždycky říkával, že nejhorší smrt je z vyděšení. Může se to projevit třeba tak, že když vám lékař při odběru krve oznámí, že máte koronavirus, sesunete se k zemi, i když mrtví ještě zdaleka nejste. Říká se tomu nocebo efekt. Ten vzniká neustálým bombardování veřejnosti negativními zprávami. Je třeba mít neustále na paměti, že koronavirus není mor ani otevřená válečná fronta. Kdyby média každoročně informovala takto drakonickým způsobem o průběhu normální chřipky, byla by snad reakce společnosti jiná? V tomto ohledu nutně vyvstává stará známá otázka: Cui bono?

Osobně jsem přesvědčen, že důsledné stavění zdí a tvrdé prosazování obecné karantény, povede celkově k mnohem větším ztrátám, než by způsobil samotný koronavirus, a nemyslím tím pouze ztráty na životech. Každá válka má kromě přímých obětí i ty nepřímé. A také je třeba zdůraznit, že se zpravidla žádná nevyhrává jedinou bitvou.

Neustále je třeba vážit potenciální výsledek celého tažení proti koronaviru na základě vytvořené analýzy řešení. V navrhovaných modelech řešení, dle mého názoru, vítězí profesor Pavel Kolář nad profesorem Romanem Prymulou. První zahrnuje v aspektech řešení také sociální a ekonomická aspekty, druhý se věnuje pouze vymícení koronaviru.

Co udělá člověk, když nebude mít po několika měsících karantény na jídlo? Co budou dělat junioři zavření doma u počítačů? Jaký bude mít karanténa vliv na rodiny, firmy, chod státní institucí? A jak následně oživíme přidušenou ekonomiku státu? Stachem a negacemi to jistě nebude. Co se stane s firmami, které se v “tažení proti koronaviru“ ekonomicky propadnou? (Otázka cui bono je opět na místě.) Může se totiž stát, že podniky “na kolenou“ skoupí zahraniční investoři, můžete hádat kteří.

Dalších otázek by bylo mnoho, musíme si je pokládat a odpovědi na ně neustále hledat.

Ze všeho řečeného vyplývá, že proti proudu se v tomto případě pádlovat nedá, mohli by vás zazdít nebo na ulici ukamenovat. Proti blbosti by to možná šlo, ale jedině tehdy, když budeme o řešení uvažovat racionálně, přijmeme promyšlená opatření, kam nasměrujeme naši loď, a potom zabereme všichni, nejlépe jedním směrem.

Josef Habas Urban
scenárista a spisovatel, absolvent PřFUK